Člověk je stejně tvor podivný. Kolikrát hodnocení uměleckých děl opírá především o své představy o tom, jak by to podle něj asi tak mělo vypadat. Půjdete-li do kina na Indianu Jonese, budete věřit, že podstata předchozích příběhů bude zachována, jen triky budou efektnější a hlášky vtipnější. Vezmete-li do ruky román Stephena Kinga, klidně přetrpíte dvě třetiny knihy, kde se zdánlivě nic neděje, abyste v závěru dostali svojí očekávanou dávku nefalšovaného strachu a napětí. A běda, pokud tahle vaše očekávání nejsou naplněna…
A jak tohle souvisí s novou deskou „Zvonobití“ pražských D.N.A.? Inu, po všech těch „už dlouho jsem nelistoval žádnou dětskou encyklopedií…“ (viz. minulé recenze na D.N.A.) jsem měl určité představy, co od D.N.A. očekávat. A ač z větší části došlo k jejich naplnění, nemůžu říct, že bych u „Zvonobití“ dokázal vytrvale řičet nadšením. To moje „běda“ v tomto případě totiž vychází z toho, že D.N.A., po všech posunech v minulosti tentokrát zůstávají stát přesně tam, kde skončili s „Cestou stínů“. Možná to vyplývá z toho, že poprvé ve své historii se skupině podařilo nahrát dvě desky v řadě bez toho, aby se vyměnil frontman. Tím zřejmě odpadl důvod k určitému napětí a na celkovém vyznění desky je to znát.
Zachována zůstala silná produkce, hitovost melodií, snaha uspokojit příznivce všech zákoutí škatulky hard and heavy, chlapáckost příjemného vokálu Lukáše Gracy a instrumentální přesvědčivost. Zachována zůstala (a tentokrát byla posílena) i silná jednoduchost některých písní, která mě drásala už na desce minulé. Ač jsem se předem zařekl, že nebudu ukazovat prstem na okamžiky, kde je podobnost kolegům z branže víc než jen čistě náhodná, nevydržím to u „Svět je takovej“. Nejen hej-hejový refrén silně evokuje jednu pivně tuzemskou partu. A s přihlédnutím k tomu, že jednak chybí hudební nápad a jednak jde i textově o dost nesympatickou agitku, beru tuhle kritickou reflexi současného dění za docela podbízivé šlápnutí vedle. Stejně tak mě přes ochranné filtry neprolezla ani až tanečně melodická „Padlej anděl“. Průhledně zpívánková, rozjuchaná a líbivě nenáročná věc, kterou si umím živě představit v kdejakém FM rádiu (což není, bohužel, myšleno jako pochvala…). A pokud bych už byl ochoten si (byť se sebezapřením) zvykat na jednodušší chvilky, tak Lukášovo výškaření ve „Stádu“ spíš než cokoliv jiného táhne za uši.
Na druhé straně, za takové „Měl jsem jít dál“ uznale klepu kluky po rameni. Skvěle našlápnutá, kousavá věc (jen latinsky zpívaná volnější pasáž trochu ubere drive skladby) s ohromnou energií a dynamickou melodií. Pokrok v mezích zákona a pro mé slechy jednoznačně nejlepší palba, kterou kdy D.N.A. stvořili. Že si D.N.A. umí pohrát s dramatickou atmosférou, ukazují v pomalejších či epických věcech. Osudově poetická „Zeptej se stínů“ s působivými podmanivými vokály, titulní pompézní „Zvonobití“ i chytlavá (melodicky i riffově) „Soudnej den“ si určitě zaslouží maximum pozornosti.
Z větší části pohodové album, které uspokojí, ale nenadchne. Album, kterému by prospěly tužka a nůžky – sem tam proškrtnout (skladby), sem tam přistřihnout (délku) a mohlo by nám to „Zvonobití“ pěkně prokouknout. Album, na kterém poměr nápadů k celkové délce klesl pod úroveň desky minulé. Podstata je zachována a skalní příznivci D.N.A. určitě dostanou své ořechové. Jenže člověk je tvor podivný… ano, měl jsem určitou představu. A to i o tom, že „Zvonobití“ kromě našlapaných hitovek přinese i nějaké vycpávky. Ve své podstatě byly tyto představy naplněny. Bohužel, z mých představ však jako jediná byla překonána právě ta o množství vycpávek. Proto je „Zvonobití“ jen obyčejným zářezem na pažbě schopné hard rock-metalové kapely.
|
