Folk-metalu se v naší rodné kotlině už léta daří. A je fajn, že tuzemské kapely nezůstávají pozadu a mají snahu do folkové úrody taky nějakým tím zrnkem přispět. Brněnští Wolfarian tak na konci roku učinili se svým debutem „Far Away In The North“. Jak již název napovídá, Wolfarian se nezaměřují výhradně na domorodé hudební kořeny, to nejpodstatnější, totiž uvěřitelnost a atmosféra jim však nechybí. Výsledným pocitem tohoto alba je (navzdory celkem systematickému využití hrubého growlu) neobvykle příjemné melodické pohlazení po duši.
První, co spolehlivě vtáhne do děje, je hluboké a pochmurné cello s heroičností prosycenou recitací v pomalu se probouzejícím „Prologu“. Následující „Homecoming“ s rozverně tanečním motivem, opětovnou špetkou heroična (bodejť by ne, text, opisující pocit válečníka vracejícího se domů si o podobný nádech sám říká) lehoučkými píšťalkami i dialogem křehkého vokálu Zdenky Motáčkové (ano, přesně tady je vedle pohodových melodií ten základ hýčkání nitra) a drsně zabarveného hlasu Karla Peltána, je vlastně takovou otevřenou knihou Wolfarian, jasně naznačující, v jakých intencích se bude odehrávat následující dění, včetně závěrečného lehkého mohutnění, které spíš než na strhující energičnost (která by songu mohla slušet a možná je jen zastřená ne úplně čistým a dostatečně průrazným zvukem) vsází na pohodu. Když se v nadýchaně vláčné „Shade Of Victory“ (s chytlavým závěrečným zrychlením) přidají podmanivé housle, příjemně se mísí romantika s lehkou melancholií a čistým hlasům Zdenky a Karla to dokonale svědčí ve společné symbióze (kupodivu skladbu nebrzdí a spolehlivě funguje i teatrální dialog). „Sky Of Waves“ je mým osobním vrcholem alba – průzračná atmosféra, živost a skočnost melodického motivu (a z toho plynoucí živočišná energie) schopnost v pravou chvíli zhrubnou a přitvrdit i křišťálově křehké čisté vokály cílevědomě směřují do pocitově bohaté gradace a velice šťavnatého závěrečného zrychlení a přitvrzení.
Byť jsem se zmiňoval o vrcholu, zbývající téměř dvě třetiny alba rozhodně svou laťku neztrácí. Nepopiratelné kouzlo mají všechny instrumentálky, hravá „Clemency“, rozjímavá „Mors Nobiscum“ i finální „Morrigan“, ve kterých pochopitelně lidové nástroje hrají velmi podstatnou roli, zpívané skladby se odehrávají ve výše popsaných intencích. Škoda jen nestřídmosti v předlouhé „Valhöll“, odhalující, že snaha vytvořit rozsáhlou kompozici může začít troskotat na nedostatku atmosféry či nepřitažlivosti děje i průhlednosti melodického motivu (tedy jevech, které v kratších písních ani v jednom případě nestačily vyplout na povrch a které dokáže mírnit slovanštinou nasycené finále).
Rezultát je jednoduchý. Wolfarian se jejich středověkem vonící výpravný debut hodně vydařil.
|
