Tarja Turunen je v České republice skoro jako doma. Má tu několik koncertů do roka (včetně těch vánočních) a rovněž její desky se tu dobře prodávají. Pravidelně střídá metalové nahrávky s těmi, kde prezentuje klasickou hudbu. Přesto nová deska „In The Raw“ působí tak trochu nenápadně. Tarja má kolem sebe stálý tým lidí a muzikantů a tak „In The Raw“ příliš nepřekvapí. Tedy pokud jste slyšely předchozí dva počiny. Tarja sice deklarovala, že novinka bude pořádně tvrdá, syrová a nepřikrášlená, ostatně název na to upomíná. Ve výsledku však lze říci, že se zčásti jednalo o klasické promo řeči, v některých písních se Tarja ale skutečně ukazuje ve velice „syrovém“ světle
.
Hned úvodní „Dead Promises“ je totiž pořádnou metalovou vypalovačkou. „Šéfují“ tu ostré kytary (ale melodické nezůstávají pozadu) a riffy, ve kterých poznáte rukopis Alexe Scholppa (ehm, tedy pokud znáte Farmer Boys). Ve skladbě hostuje Björn „Speed“ (všudehostuju) Strid (Soilwork), který zapěje jednak čistě, tak i pořádně zagrowluje. Píseň má téměř mělo-death metalové parametry. Nechybí ani Tarjino obligátní operní prozpěvování „a-a-a-a-a-aaa“. Kytary jsou skutečně parádní a „Dead Promises“ patří rozhodně mezi nejlepší metalové skladby, které nesou Tarjin hlas.
Jinak se rozhodně nedá říct, že by „In The Raw“ byla tvrdší než předchozí počiny. Ano, občas zní kytarověji, například v rock-metalové „Tears In Rain“ jsou místy kytary opravdu syrové a přirozené. Převažuje však tradiční tvář Tarjiných písní. I přes deklarovanou „nepříkrášlenost“ má nahrávka zkrátka bohatou produkci. V „Tears In Rain“ však zaujme ještě velice nečekaná pasáž, v níž hudba na chvilku skutečně zdivočí a následuje část, kdy píseň zcela změní svou atmosféru. Nelze opomenout ani velice povedenou práci kláves, které nejsou výrazné, ale příjemně dotváří auru písně (a koneckonců i celé desky).
„In The Raw“ obsahuje převážně písně na hranici rocku a metalu. Například vydařená „Goodbye Stranger“ s hostující Cristinou Scabbiou (Lacuna Coil) zaujme atmosférou z třicátých let a také fakt, že Cristina dostala opravdu velký prostor. „Railroads“ je zas kousek, který svou atmosférou vyvolává asociace s tvorbou Tima Burtona. Pohádkové, lehce bizarní a prostě – zvláštní. Překvapivě nejsilnější stránkou desky je její střed, kde jsou dvě rocku a metalu prosté skladby. Akustická balada „You And I“ je nádherná. Klavír, orchestrace a Tarjin procítěný zpěv tvoří dokonalou symbiózu. Skutečným vrcholem nahrávky je sedmiminutová „The Golden Chamber: Awaken / Loputon yö / Alchemy“, která na předchozí baladu přímo navazuje. Zde se už Tarja dostává k vážné hudbě. Jedna část písně je zpívaná ve finštině, krásné melodie a výkon zpěvačky dělá ze skladby skutečný umělecký kousek.
Hodně netypická je „Spirits Of The See“ jež překvapí velice hutnými, téměř doomovými riffy a takřka beznadějnou atmosférou. Velice výrazně se o slovo hlásí rovněž velice vynalézavé bicí. Píseň se stále mění a působí progresivně a neotřele. V posledních třech skladbách se Tarja více přibližuje své tvorbě z předchozích dvou alb. Více než sedmiminutová „Silent Masquarade“ by klidně mohla být na „Colours In The Dark“, ozvláštní ji hlas Tommyho Karevika (Kamelot) a tato spolupráce je jednoznačně úspěšná. Epičnost, symfoničnost a pořádně řízné kytary dělají z písně jeden z „taháků“ alba. Závěrečná „Shadow Play“ je dárek fanouškům symfonického metalu. V rámci žánru naprostá laskomina, epická, velkolepá a pro Tarju jak dělaná. Zde možná mnoho fanoušků zavzpomíná na Tarjino období u jedné nejmenované kapely.
Tarja na „In The Raw“ potvrzuje svou kvalitu a styl. Deska je velice pestrá a nabídne rozpětí od vážné hudby až po melo-death. V některých momentech je album opravdu syrovější než jeho předchůdci, přesto se nedá mluvit o zásadní charakteristice desky. Ta pokračuje ve směřování minulých dvou počinů. Tarja a její kapela mají velice dobré a kreativní nápady, takže album umí i překvapit či nabídnout skutečně excelentně napsané skladby. A navíc „In The Raw“ nepřestává bavit ani po mnoha posleších.
|
