Od vydání debutového alba německých hard rockerů Mad Max příští rok uplyne čtyřicet let. I když v jejich životopise víc než patnáct let zabrala obligátní hibernace, kytarista Jürgen Breforth, který byl již u samotných začátků Mad Max, tuhle káru táhne stále dál. Společnost mu dělá jeho věrný souputník zpěvák a kytarista Michael Voss, který se ke kapele přidal dva roky po jejím založení a jen na chvíli na konci osmdesátých let z tohoto vlaku vystoupil, jen o trochu víc áček nasekal bubeník Axel Kruse (partu pak doplňuje Thomas Bauer, který se k Mad Max přidal před pěti lety). Název letošní novinky „Stormchild Rising“ zcela nepokrytě odkazuje na jedno z nejpovedenějších alb kapely „Stormchild“, které v letošním roce slaví pětatřicátý rok od svého vydání. A v tomto výčtu historických faktů je plně zakódována informace o tom, jaká novinková nahrávka je.
Je z ní cítit zkušenost, stejně jako velmi blízký vztah k osmdesátým letům. Je na ní patrné, že Mad Max nemají sebemenší důvod měnit osvědčené postupy. Ale jelikož létům a vyjetým kolejím neutečeš, stejně tak do ní chvílemi prosakuje rutina. S faktem, že Mad Max prakticky nemají jak překvapit, se smířit dá snadno, přece jen máte-li udržet zájem publika i na třináctém albu, je pochopitelné, že mu nabídnete nápady a výkony, na které jsou od vás fanoušci zvyklí. Z tohoto pohledu „Stormchild Rising“ funguje naprosto spolehlivě. To, že v sobě nebudete mít už takový zápal, jako třeba v dobách alba „Stormchild“, už se taky dá předpokládat. Možná nebýt živějšího působení Michaela Vosse ve společném projektu s Markem Sweeneym Wolfpakk, ani by jednoho nezatáhlo za uši, že některé z písní znějí trochu usedle a bez pointy. Díky nápaditým a řezavým kytarám, jejichž sóla jsou jednoznačně největším magnetem alba, by se ve většině případů tenhle stín podařilo snadno zamaskovat. Jenže i srovnání s Bonfire, s jejichž tvorbou mají Mad Max leccos společného, vyznívá aktuálně z hlediska určité živosti, autorské obratnosti a průbojnosti víc ve prospěch Hanse Zillera a jeho borců z Ingolstadtu. Zásluhou úvodní kousavé riffovky „Hurricane“, dramatičtější „Mindhunter“, či barevné „The Blues Ain`t No Stranger“ s rozmáchlým refrénem není pochyb o tom, že Mad Max mají stále co nabídnout (i když je trošku alarmující, že dravou „Take Her“ s jedním z nejlepších refrénů na albu si kluci vypůjčili od Rough Cutt). Jen v tom ohlédnutí se po formě z roku 1985 sami zdůrazňují, že ve chvíli, kdy se do kopce zlehka zadýcháte víc, než je zdrávo, je hrozně obtížné z povědomých motivů vyrazit nějaký klenot.
Dobré album plné tradičního melodického hard rocku. Řemeslně skvělé, nápadově poměrně snadno odhadnutelné, žádný ohňostroj, ale ani propadák. Jednoduše řečeno, u Mad Max je všechno při starém a podle očekávání.
|
