Poslední roky byly pro brněnský Titanic docela těžké, ještě více než celá jejich kariéra, která prošla řadou zákrut a podivných chvil. Fakt, že těžké nemoci podlehl basista a dlouholetá opora Milan Hanák, ji mohl srazit na kolena. Jenže vůle byla tentokrát silnější. A to i přes odchod dalšího z důležitých členů, kytaristy Georgiho Enčeva. Zdálo se, že na všechno zůstal jako poslední mohykán frontman Zdeněk Černý sám. Tento pamětník starých časů a původního „tancovačkového“ Titanicu našel silnou oporu v o generaci mladším bubeníkovi Martinovi Škaroupkovi a spolu s ní znovu Titanic vydupali ze země. Enčevovo místo zaujal Škaroupkův spoluhráč od britských strašáků Cradle Of Filth a někdejší člen Root Marek „Ashok“ Šmerda a post nebohého Hanáka obsadil novic Milan Vajgrt. Mladí hráči nalili skomírajícímu Titanicu do žil čerstvou krev a najednou se nepomýšlelo na rozpad.
S tím má Titanic bohaté zkušenosti. Po raketovém vzestupu v druhé polovině osmdesátých let, kdy do éteru jako uragán vlétl singl „Vizáž“, korunovaný dvojicí klasických alb „Metal Celebration“ a „Ábel“, utržil Titanic pořádnou díru do boku a šel ke dnu jako legendární loď, po níž nese své jméno. Když partu opustil Zdeněk Černý, zbylá trojice (Hanák, Enčev a bubeník Slávek Fric) sice pokračovala pár let s novými zpěváky, ale jejich konání se dalo přinejmenším nazvat jako hazardování s dosud velice silným jménem kapely. Deska „3“ se nepovedla a ostudná kolekce „Rockové balady“ nakonec zasadila ránu z milosti. Další řadu let se Titanic pohyboval na hraně mezi vlastním bytím a nebytím. Startovní výstřel k nové etapě zazněl před deseti lety, kdy se do kapely vrátil nejen Černý, ale posílil ji i Škaroupka. Potenciál mělo potvrdit comebackové album „Double Time“, které nakonec zůstalo stát na půli cesty mezi ozvěnou legendárních prvních dvou alb a tancovačkovou tváří kapely. To už je také minulostí.
Fanoušky jistě potěšila kolekce dosud nevydaných skladeb „Soumrak Titánů“ z roku 2018, ale stále se čekalo na novou desku, která by se mohla alespoň přiblížit kvalitě desek z let 1989 a 1990. Novinka „ON“ takové ambice má. Nemůže se „Metal Celebration“ ani „Ábelovi“ rovnat zcela, tehdejší načasování obou alb bylo jedinečné a kromě něho ze skladeb ještě překypovala mladická vášeň, ale může být jejich důstojným pokračovatelem. Novinka netrpí podobnými neduhy jako „Double Time“, kapela s ní dokázala předložit natlakovanou a sevřenou nahrávku, jež má jasnou vizi a směr, kterým ubíhá. Nekonají se žádné odbočky k podobně hloupým popěvkům jako „Chlapi sobě“, vše je podřízeno typickému titanicovskému výrazu, ovšem v moderním balení, navíc opatřenému zneklidňující atmosférou, což byl prvek, který kapele třicet let chyběl…
Na „ON“ se ukazuje, jak důležitou byla změna na postu kytaristy. Jestliže před „Ábelem“ byla podstatná výměna původního kytarista Miroslava Horňáka (ten skončil u konkurenčního Kernu) za technicky zdatnějšího Georgiho Enčeva, tentokrát je pro Titanic stěžejní příchod Marka Šmerdy. Enčev je samozřejmě pořád velmi dobrým hráčem, ovšem Šmerda oproti jeho (v posledních letech) poněkud unavenější hře působí svěže a dravě. Je to on a Škaroupka (oba poučeni vyvoláváním běsů v Cradle Of Filth), kdo do kapely vnesl poněkud temnou atmosféru a modernější pohled na věc. Bez nich (s úctou k Černému a Vajgrtovi) by „ON“ nezněla tak dobře, jak zní. Už vířivé Škaroupkovy bicí na úvod alba, lehce evokující nástup „Painkiller“ od Judas Priest, jsou známkou toho, že Titanic mají dnes energie na rozdávání a kapela hraje jako o život, Šmerda a Černý sází pohotové riffy a pod nimi bublá rytmika, kterou si hlídá Škaroupka, dnes patřící ke světové třídě ve svém umění. To je obrovské pozitivum...,
…najdou se však i negativa a pro příznivce melodičtější tváře Titanicu docela zásadní. Deska se tváří velmi nepřístupně a proniknout do ní není vůbec jednoduché. Kromě skladby „Monstra“ a starší záležitosti „Král Fair Play“ (možná ještě v epičtější závěrečné „My, ON a ti co zbyli) kapela rezignovala na výrazné refrény, ani Zdeněk Černý se už nedere do pověstných výšin a drží se spíše ve středních polohách. K výsledné tváři desky to sedne, ovšem ubírá jí to na hitovosti. Kapela to vyvažuje vyostřeným projevem, ať už ve výtečném otvíráku „ON“, riffové „Ahoj lidi“ (zřejmá narážka na Andreje Babiše), ostré „Narkobaron“, nebo mrazivé, ultratvrdé baladě „Osud a čas“, která má daleko k někdejší hitovce „Stále tě chci“ a navazuje spíše na dávnou „Figurínu“, ač bez známky komerčních ambic. Výraz Titanicu se tak posunul mnohem blíž směrem k současnosti, zcela (a to je jedině dobře) odhodil zbytek zábavového balastu a (na úkor větší melodičnosti) vzniklo album, které snese kritéria pro moderní heavymetalovou desku.
„ON“ navazuje na přetrženou nit prvních dvou alb. Novinka zní jako pokračovatel „Ábela“, jenž po hard n`heavy debutu „Metal Celebration“ překvapil thrashovější povahou skladeb. „ON“ pokukuje trochu jiným směrem, ale přesto je silně spojeno s deskami z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Titanic zcela logicky uzavírá pomyslný kruh, ovšem hledí při tom více do budoucna. Teprve s „ON“ podtrhuje svůj comeback.
|
