Nejprve to vypadalo, že odchod zpěváka Tommyho Vexta zlomí Bad Wolves vaz. Přitom rozchod nesl znaky nejpitomějších důvodů, jaké si člověk dokáže představit. Otřepané fráze o startu sólové kariéry zněly důvěryhodně prvních pár minut, na povrch brzy vyplula pravda, když se Vext rozpovídal o tom, že jej ostatní spoluhráči chtěli z kapely vystrnadit kvůli politickým názorům. To je v dnešní hyperkorektní Americe smutná realita, přestože Vext pouze vyjádřil podporu bývalému prezidentovi Donaldu Trumpovi a řekl názor na pochybné hnutí Black Lives Matter, které označil za umělý produkt těch, co tahají za nitky. Jenže v době, kdy The Offspring vyhazují bubeníka kvůli tomu, že se nenechal očkovat proti Covidu a The Rolling Stones (!) přestávají hrát hit „Brown Sugar“ kvůli možnému osočení z rasismu, se není co divit…
Řada sympatií fanoušků byla po rozchodu na straně Vexta a zbylé hráče z Bad Wolves někteří častovali slovy jako „bezpáteřní přizdisráči“. Zpěvák od rozchodu zatím nic moc neukázal, kdežto jeho někdejší kolegové přicházejí se třetím albem „Dear Monsters“ a s novým zpěvákem Danielem Laskiewcizem, bývalým kytaristou metalcorových The Acacia Strain. Budou však ještě někoho zajímat? Kredit Bad Wolves mezitím klesl na historické minimum, kapela od úspěchu debutové desky „Disobey“ z roku 2018 zatím pořád jen ztrácela. Album „N.A.T.I.O.N“, ukazující odklon od původního groove/metalcoru, nevykazovalo prodejní čísla jako debut a jeho naředěný, rádobymoderní hard rock s nezbytnou post-grungeovou patinou přesvědčit o kvalitách kapely zcela nedokázal. Ta měla po Vextově odchodu jedinou možnost. Přijít s deskou, ze které si jejich fanoušci sednou na zadnici a na nechutnou taškařici z počátku letošního roku zapomenou. „Dear Monsters“ takovým dílem není.
Z novinky je cítit snaha o nový začátek. O zanechání původních kořenů kdesi daleko v minulosti a snaze dívat se do budoucna. Ovšem výsledek je polovičatý. Kapele ve větším přesunu k hard rocku brání naprosto sterilní, zbytečně natlakovaný zvuk a soudobá digitální produkce, která zabíjí skutečnou podstatu hudby. „Dear Monsters“ je třeskutě moderní nahrávka, vše je podřízeno dokonalé, avšak odlidštěné produkci. Kvalita skladeb je až na druhém místě, přestože se dají najít světlé momenty. To zejména ve chvílích, kdy Bad Wolves chtějí fanoušky přesvědčit, že jsou stále energickou kapelou, která umí napsat i dobré melodie. To je úkol hlavně skladeb „Sacred Kiss“ či „Lifeline“, úvodní věc pokukuje po metalcorovém hájemství a druhá neskrývá hitové ambice. Ovšem ani v nich se neděje nic světoborného či převratného a kapela ukazuje, že do potencionálu stylově příbuzných Five Finger Death Punch (ať už si o jejich posledních albech myslíte cokoliv…) jim ještě chybí mnohé. Stejně jako stálé nenalezení vlastní identity, neboť kapela bere odevšad, odkud je to možné a vlastní výraz pořád ne a ne najít…
Albem se proplétá stále více popových momentů, „Wildfire“ nebo „Gone“ jsou skoro oslizlými polobaladami, koketujícími se světem Nickelback a podobných kapel. Jaké je to osvěžení, když kapela vytáhne metalcorovou „On The Case“ s výborně screamujícím Laskiewiczem… Ne, že by to byl nějaký skvělý kousek, neotřelý a skladatelsky vyladěný do nejmenšího detailu, ovšem člověk musí vzít zavděk i jím, jinak by se začal topit v poprockovém balastu. Byl to záměr, zkusit nabídnout vyrovnanou kolekci měkčích (dejme tomu i hitovějších) věcí a tvrdých skladeb, které ale působí, že jsou hrány jen proto, aby se neřeklo… Těžiště alba leží jinde. Z Bad Wolves se stali zkušení obchodníci (což ukázal i rozchod z Vextem, který se kvůli nepohodlným politickým názorům už nehodil do krámu), kteří si myslí, že vědí, co by dnes mohlo zabrat.
I mistr tesař se někdy utne, dosavadní prodejní čísla nemluví příliš veselou řečí. Šikovný management tlačí kapelu hodně dopředu, ale řada fanoušků nad ní spíše láme hůl. A to nejen kvůli tomu, co se stalo začátkem letošního roku, ale především kvůli tomu, že novinka je ve výsledku průměrná nahrávka, tvářící se jako veledílo.
|
