Spojovací tendence Frontiers Records zase jednou získala nečekanou podobu. Ke cti labelu patří, že sáhl převážně po neotřelých tvářích, byť Aldo Lonobile začíná mít v poslední době seznam působišť slušně popsaný. Nicméně v projektu The Erinyes je Aldo až tím prvním vzadu (byť jeho kytara nehraje úplně zanedbatelnou roli). Daleko důležitější je trio zpěvaček, které se do projektu zapojily. Jisté je, že Mizuho Lin (Semblant), Nicoletta Rosellini (Walk In Darkness) i Justin Daaé (Elyose) nejen dobře vypadají, ale umí i dobře zpívat, takže základní předpoklad pro nabuzení pozornosti je splněn. Zajímavé by mohlo být poodhalení způsobu výběru tria vokalistek – jejich hlasy si jsou natolik blízké, že jako hlavní předpoklad účasti se jeví sladěnost v rámci jedné barvy, na kontrasty a promíchávání odstínů se na debutovém albu The Erinyes nehraje.
Pokud se vám v souvislosti s kooperací několika zpěvaček na mysl vloudila připomínka projektu Exit Eden, je třeba zdůraznit, že The Erinyes jdou na věc mnohem méně okázale. Jednak ani jedno ze jmen v The Erinyes asi nevzbudí až takový ohlas jako rajská čtveřice, jednak upřednostnění vlastní tvorby před známými hity se jeví jako cesta podstatně složitější. Obzvlášť vzhledem k tomu, že Aldo Lonobile při tvorbě písní prožíval některý ze svých obyčejnějších dnů a nevypadla z něj jediná položka, která by měla výraznější hitové tendence. Vše je nastaveno do univerzální, příjemně zpěvné a blyštivé podoby, která by mohla zúčastněným dámám sloužit jako z profesního hlediska velmi dobře zpracovaný materiál pro talentové zkoušky (jenže to už holky asi moc nepotřebují), ale pocit, že se na „The Erinyes“ rodí něco výjimečného, se nekoná. Až trestuhodně promarněný se jeví námět, o který se album opírá – v řecké mytologii jsou Erýnie bohyněmi pomsty a kleteb, Aldo Lonobile je stylizuje do velmi přístupné, nasládlé podoby a tento obraz nenaruší ani univerzální šablonovitá hudební složka, dominantně zaměřená na symfoničnost, nablýskanost a ne(vz)rušivou jemnou načechranost. Škoda, že The Erinyes častěji nevsadí na techničtější a pocitově uvolněnější výraz jako ve skladbě „Paradise“, v níž z kapely spadne většina šminek a pozlátka, které vystřídá přirozenost.
Celkově se dá říct - slušná deska a dobrá reklama pro všechny tři zpěvačky. S ohledem na to, že žádná z nich se se svojí domovskou kapelou asi nenudí (Justine vydává s Elyose album za měsíc, na Nicolettině vydařené novince s Walk In Darkness ještě v podstatě zasychá inkoust, poslední album Semblant s Mizuho vyšlo před necelým rokem) a pánská část si na nečinnost také stěžovat nemůže, ale zejména ve světle faktu, že z „The Erinyes“ žádný zázrak nekouká, bych na budoucnost tohoto projektu příliš nevsázel.
|
