Suzi QUATRO - No Control

Ševče, drž se svého kopyta… To je možná i motto legendární americké zpěvačky Suzi Quatro. Kdyby to tak nebylo, už dávno by se spíše věnovala domácnosti, popíjení kafíčka na verandě svého domu a nezbylo by jí ani pomyšlení na to vytáhnout opět z kouta svou baskytaru a i v osmašedesáti letech vypustit mezi své příznivce (nebo spíše pamětníky její nejslavnější éry) novou desku. Proč vlastně? Je dávno za zenitem, těžko může své fanoušky ještě překvapit něčím objevným, novým, zkrátka něčím, co od ní ještě neslyšeli. Suzi Quatro sice nikdy nepatřila mezi průkopníky a stylotvůrce, ovšem s baskytarou v ruce a koženém oblečku se stala v sedmdesátých letech ikonou a zajisté i sexysymbolem tehdejší mládeže.

V hardrockovém ranku byla jednou z prvních a proto to nemohlo být jinak. Měla totiž ostré lokty a dobrý management v zádech a dovedla se prosadit v čistě mužské konkurenci, když svět válcovali hegemoni jako Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath. Suzi sice nebyla tak striktně hardrocková, čerpala vždy spíše z tradic klasického rocku a blues, ovšem srdce zástupu fanoušků tvrdého žánru si i přesto získala. Dodnes její hity jako „Can The Can“ nebo „If You Can't Give Me Love“ platí za stále živé. I když by se mohlo zdát, že zpěvačka stále žije z jejich slávy, až tak úplně to není. Rozhodně už dnes nebourá hitparády a poslední album „In The Spotlight“ vyšlo již v roce 2011, chuť do nové tvorby jí neopouští. V roce 2017 vydala spolu s dalšími legendami rockové scény Andym Scottem (The Sweet) a Donem Powellem (Slade) společné album „QSP“ a v těchto dnech příchází se sólovou nahrávkou „No Control“. Překvapivé? Vlastně ani ne…

Suzi už dávno řekla, že hudba je její životní styl a hodlá se jí věnovat do té doby, co jí síly ještě budou stačit. Zatím jich má zjevně dost. Navíc pro novinku měla novou motivaci, protože jedenáctku skladeb dávala dohromady se svým synem Richardem Tuckeyem. Od této spolupráce se dalo čekat, že o generaci mladší muzikant vnese do tvorby této dámy moderní vítr. „No Control“ však nabízí (samozřejmě v soudobém zvukovém balení) porci hudby, která tkví především v sedmdesátých letech a stylově se soustřeďuje především na to, co kdysi udělalo ze Suzi Quatro legendu. Nečekejte tak silný hit jako „If You Can't Give Me Love“, to je totiž skladba, která se podaří dát dohromady jednou za život, ale můžete si být jisti, že v případě této nahrávky narazíte především na poctivé řemeslo a na hudbu, která je hrána s radostí a od srdce.

O tom přesvědčí hned úvodní „No Soul – No Control“, která se sice rozjíždí trochu zvolna a podle nástupu Suziina zpěvu můžete mít trochu pocit, že zpěvačka tentokrát pojede na půl plynu. Rázný refrén však dá jasně na srozuměnou, že tady se na žádné polovičatosti hrát nebude. Přestože tak úvod alba plyne v čistě hardrockových vodách, už v druhé „Going Home“ se ke slovu dostane houpavé boogie, které skladbu posouvá spíše směrem k jižanském rocku. Dechová sekce, tak důležitá pro tvorbu Suzi Quatro, dostává větší prostor v trochu nostalgicky pojaté „Strings“ a zejména v „Love Isn't Fair“, která v sobě nese stopy reggae a karibské hudby. Proti zmíněné „No Soul – No Control“ druhá tvář zpěvačky. A stejně dobrá.

Vrcholem desky je dvojice skladeb „Macho Man“, která se pyšní riffem, za který by dnes takoví Status Quo dali bůhvíco a „Bass Line“, kterou uvede do děje romaticky znějící klavír. Skladba se pak rozvine k roztančenému rock n'rollu, kterému ale není ani cizí barová atmosféra, což je dané zejména vokálními harmoniemi ve sloce. Refrén pak opět trochu tepe na nostalgickou strunu, která se vine celou skladbou jako červená nit. Ovšem Suzi Quatro při svém věku (i když u dam se o něm samozřejmě nemluví) a zkušenostech si právě něco takového může dovolit.

„No Control“ nepřekvapuje svou strukturou a stylovým zaměřením, ale především svou kvalitou. Zdá se, že Suzi Quatro je v současnosti silnější než tomu bylo v předchozích letech. Jistě, už nikdy nemůže mít takový vliv a energii jako v sedmdesátých letech, ale i tak lze před její novou nahrávkou smeknout klobouk a zatleskat. Ovšem aplaus na odchod zní přece jen trochu jinak...