ACCEPT - Accept

Když jsem před třemi lety lapal po dechu po excelentním výkonu družiny Udo Dirkschneidera na hradecké Metalomanii, rozhodl jsem se vzdát poctu tomuto malému velkému muži světového metalu seriálovou procházkou po jeho diskografii. Než jsem však rozlouskl oříšek, jak neošidit jeho dávné kumpány z Accept o jedinou albovou položku, na které se Udo nepodílel, stalo se to, co čekal asi málokdo. Accept povstali z popela vzpomínek a s novou posilou u mikrofonu nejen že dobývají pódia, ale i znovu čarují ve studiu. A tak není nic jednoduššího, než původní myšlenku na chronologicky seřazenou oslavu zabijáckého Udova vokálu pojmout jinak, a to jako dva samostatné seriály dvou svébytných (byť osobou vokalisty osudově propojených) kapel. Přijměte tedy pozvání na cestu, která začíná v šedesátých letech minulého století v německém Solingenu, ve zkušebně kapely Band X.

Právě tam mladíček (dnešní čerstvý šedesátník) Udo Dirkschneider překonal svojí touhu věnovat se černobílým klapkám a načal svojí pěveckou kariéru, mimo jiné po boku tehdejšího kytaristy, dnes věhlasného producenta Michaela Wagenera. Band X se do dějin hudby však nijak výrazně nezapsal, to až když v roce 1976 osiřelého Uda doplnili (již v přejmenovaných Accept) Peter Baltes, Wolf Hoffmann a Frank Friedrich, a v roce 1978 kytaristu Gerarda Wahla nahradil Jörg Fischer, zkonsolidovala se sestava kapely, která v následujících letech měla přepisovat dějiny metalu. Začátky tohoto spolku nebyly kdovíjak oslnivé, byť za velký úspěch rozhodně šlo považovat třetí místo na soutěži amatérských kapel - důsledkem totiž byla pozvánka do studia a následně vydání eponymní desky.

Upřímně řečeno, u těch, kteří jsou odkojeni přelomovými deskami Accept z první poloviny osmdesátých let, bych snad ani znalost acceptí prvotiny nepovažoval za povinnost, spíš jen za příjemnou badatelskou lahůdku. Deska „Accept“ je silně poplatná době svého vzniku – pochopitelně má s pozdější tvorbou kapely pár styčných bodů, je však, kromě explodující energie a zjevné chuti se předvést, charakterizována především výrazným vlivem tehdejšího hard rocku, technickými možnostmi, stylovou neučesaností (řečeno slovy tuším Wolfa Hoffmanna: „…naše první dvě desky jsou takový mišmaš, splácali jsme dohromady nesourodé ideje…“) a hledáním vlastního osobitého výrazu. Udův charakteristický ječák sice již naznačí svojí sílu, Peter Baltes napoví, že pozpěvování balad patří k jeho zálibám a Accept samotní spíš než na nekompromisní přímočarý nářez sází na nekomplikované razantně melodické songy s líbivými sbory a zpěvnými motivy. Na to, aby deska nabyla větší důležitosti jí však (ale je to pochopitelné, neboť do definování vlastního typického stylu kapele ještě nějaký pátek chybí) chybí výraznější hit. Budete-li si sestavovat acceptí bestofku, pochybuji, že by se na debutu našel nějaký kandidát na zařazení, byť taková „Take Him In My Heart“ už jasně ukazuje, že Accept umí dokonale kombinovat důraz s melodikou a že v řadách kapely fungují výrazné individuality (ano, samozřejmě, mám na mysli především řezavou Udovu eskapádu), baladická Baltesova „Seawind“ ukazuje, že si kluci umí pohrát s emocemi a kovem vonící „Sounds Of War“ naznačuje, že hard rockové hranice budou v budoucnu pro Accept příliš úzké. Funguje to (obzvlášť pak s vědomím, že se jedná o debutovou desku a letopočet jejího vydání ještě nemá na třetím místě osmičku), jen to prostě ještě není ten „správný“ Accept.