Tarja TURUNEN - Colours in The Dark

Snad každý, kdo se trochu zajímá o metalovou či rockovou hudbu, někdy zaslechl jméno Tarja Turunen. Tahle tmavovlasá Finka přinesla do metalové muziky operní zpěv. To však ještě působila u Nightwish. Čas letí - už je tomu osm let, co u této kapely skončila. Její kariéře to však příliš neuškodilo. Ba naopak, když poslouchám nové album „Colours in The Dark“, myslím, že jí to pomohlo. Celou novou deskou se táhne jako nit tvůrčí svoboda a invence. Pestrost, odvaha experimentovat a současně cit pro zapamatovatelné písně.

Úvodní „Victim of Ritual“ je skladbou, kde se mísí vážná hudba s tou populární skutečně mistrovsky. Ústřední motiv je sice silně inspirován Ravelovým "Bolerem", ale je zakomponován velmi citlivě a tak to jako „vykrádání“ rozhodně nepůsobí. V písni fungují všechny lákavé kontrasty Tarjiny tvorby. Smyčce, klávesy, tvrdé kytary a operní zpěv. Když v refrénu Tarja zazpívá „Ritual“ se svým ohromně výrazným „r“, je vymalováno. Oproti minulým zpěvaččiným počinům je znát pokrok i v jejím zpěvu. Tarja si hraje se svým hlasem. Zkouší, co umí. Snaží se nebýt monotónní. A tak si vychutnáte vypjaté operní momenty, rockový drive i civilní popový zpěv. Uprostřed úvodní skladby je navíc skvostná instrumentální část a já se nestačím divit, jak moc jsem vtažen do dění.

Následuje „500 Letters“. Přímočará rocková píseň se silně návykovým refrénem. Při poslechu současně listuji krásně vyvedeným bookletem (limitovaná edice se 40-ti stránkami), který, stejně jako celá deska, hýří barvami. Po svižném tempu přichází zpomalení. „Lucid Dreamer“ je magický, fascinující a naprosto podmaňující kus umění. Ano, umění. Jsem nadšený z toho, jak se Tarje – a jejímu týmu – povedlo docílit takové atmosféry. Refrén je z kategorie nejkrásnějších a prostřední snová část je ozdobena přítomností Naomi Turunen (dcera).

Protože Tarja jako skladatelka dospěla, zapracovala i na dramaturgie desky. Takže po zadumané písni musí přijít něco, co posluchače probudí. A to se „Never Enough“ daří skvěle. Drtivý riff, svižné tempo a Tarjin variabilní hlas. Skladba se v závěru promění doslova v „šílenství“. Určitě si budete říkat, jestli vám nezlobí aparatura. V této písni je nejvíce zřejmý vynikající zvuk celé nahrávky a větší přítomnost elektronických prvků.

Vrchol desky je nejméně metalový. „Mystique Voyage“ je – možná to už přeháním s těmi pochvalami, ale když podobně kvalitních desek je dnes jako šafránu – mistrovská. Tady se dotýkáme už opravdu vážné hudby. Tarjin vokál je dokonalý a doslova vás zhypnotizuje. Jsme v půlce alba a mám pocit, že tady někdo stvořil svůj Opus Magnum. O „Darkness“ řeknu jen, že se jedná o vydařený cover Petera Gabriela. „Delivarence“ je další kompozicí, kde si příjemně zaposloucháte. Takřka filmová atmosféra, velkolepost a krásná melodie. V „Neverlight“ se probouzí metalová část Tarji. Řezavé kytary a agresivní rytmika. Skladba, která by mohla hodně bodovat na koncertech. Jsem moc rád, že došlo i na pravou baladu. Křehkou, procítěnou a krásně zazpívanou „Until Silence“. Dostáváme se do finále. Poslední a nejdelší kousek na desce se jmenuje „Medusa“. Zaujmou orientální motivy a hostující zpěvák Justin Furstenfeld (Blue October). Když dohraje její poslední tón je naprosto jasné, že „Colours in The Dark“ se v mém přehrávači usídlí na hodně dlouho.

Tarju asi bude stále hodně lidí porovnávat s Nightwish. Osobně si myslím, že Tarja na svém vyhazovu z kapely vlastně vydělala. Od Nightwish odcházela už jako velice populární zpěvačka a mohla začít budovat sólovou kariéru. Ta již od počátku byla komerčně úspěšná, ale teprve nyní dokázala i hudebně zazářit. Z Tarji vyzařuje spokojenost, pohoda a touha psát dobré skladby. Překročila svůj stín a já doufám, že už snad i utichnou ty hlasy, co ji pořád skloňují v souvislosti s její bývalou skupinou. Prostě ji berte jako Tarju Turunen, která právě vydala naprosto úžasné album.