SCORPIONS - Animal Magnetism

Přelom sedmdesátých a osmdesátých let přinesl pro Scorpions tři nadmíru významné události. Definitivní stabilizování sestavy. Nasměrování stylového kormidla na Ameriku. A závažný zdravotní problém Klause Meineho, který se (potenciálně) zařadil mezi důležité okamžiky, kdy se kapela ocitla na zásadní křižovatce svého působení. A všechny tyhle body mají jednoho spojovatele – album „Animal Magnetism“.

Nevýhodou tohoto alba (z historického pohledu, ve své době to sotva kdo takhle mohl vnímat) je skutečnost, že, přes tradičně velmi kvalitní materiál, který Scorpions představili, stojí trochu ve stínu dvou albových milníků, které bezprostředně předcházely a následovaly „Zvířecí přítažlivosti“. A pak taky fakt, že (opět čistě z pohledu albových sousedů) jde o lehce kompromisní album, vyznačující se jakousi učesaností, menší provokativností až jistou nenápadností, oscilující někde na hranicích řízného hard rocku a šťavnatého poprocku. Pochopitelně všechna výrazná poznávací znamení – kousavé riffy, skandovatelné refrény, silné melodie a skvělé nápady, energie, průrazný Meineho vokál i dokonale šlapající rytmika zůstávají zachovány. A jako bonus navíc přidali Scorpions i velice silnou vzpomínku na psychedelický závoj Rothovy tvorby.

Je ohromující, jak věrně dokázal v „The Zoo“ Rudolf Schenker využít zatěžkanou a jedovatě vláčnou Rothovu náladu (zaměřte se i na tu vyzývavě ukvákanou kytaru či až strach nahánějící potemnělou rytmiku), jak smyslně do ní propašoval svůj odlehčený rukopis, cit pro průrazné melodie i umění vygradovat napětí až do absolutna, čímž z téhle skladby (díky své jedinečnosti) udělal jeden z vrcholů desky.

Co mi na „Animal Magnetism“ trochu schází, to jsou nekompromisně zdivočelé dynamické vypalovačky. Nejblíž k nim má asi rychlejší a uvolněná „Don't Make No Promises“ či na dráždivě jednoduchém riffu postavená vyřvávačka „Falling In Love“. Rozhodně se neztratí ani úvodní šlapavá „Make It Real“, či na depresivní zoologickou navazující temná, riffově agresivní a potemnělá titulní skladba s výhružně vyznívajícím zpěvem (další z vrcholů). A nesmírně sympatická je mi pak nenápadná „Hold Me Tight“ s fantastickým kytarovým dialogem v úvodu. Balada „Lady Starlight“ potvrzuje to již dříve napsané – kterýkoliv ze škorpióních oplodňováků by se mohl stát tou nejlepší reklamou na zvýšení prodeje pro výrobce zapalovačů.

Líbivější (zásluhou učesanosti a zvukové uhlazenosti) deska než ta minulá znamenala jistotu úspěchu a platinu i ve Spojených státech. Ale snad aby si Scorpions nemysleli, že dobývat svět je nějaká selanka, jakoby někdo nahoře zvedl varovný prst. Problém s hlasivkami přivedl Klause Meineho až k návrhu, že skončí, aby kapela mohla hrát a nemusela čekat a stagnovat. Vazby s Rudolfem Schenkerem však byly natolik pevné, že padlo rozhodnutí čekat a tak Meine putoval pod kudlu. A zřejmě se dostal do rukou nějakého chirurgického génia, protože po dvou operacích Scorpions měli zjistit, že Meineho hlas je ještě ostřejší než dosud. Mohli tak vyrazit vstříc svým Opus Magnum.

Komentáře redaktorů

"Lovedrive" znamenala pro Scorpions nový start. Ten přinesl kapele (asi jako kdy jediné německé) renomé ve Spojených státech. "Animal Magnetism" proto měla za úkol tento status potvrdit, protože pozice kapely na zámořském trhu byla (na rozdíl od toho evropského) stále vratká. Kapela, teď ve svém klasickém složení Meine-Schenker-Jabs-Buchholz-Rarebell připravila opět velice silnou sbírku skladeb, která ovšem dle mého názoru síly předchozí desky nedosahuje. Pětice byla při chuti a rozhodně měla nápadů na rozdávání, jenže zkuste si překonat takovou desku, jako je "Lovedrive". Jsou tu samozřejmě klasiky jako je baladická "Lady Starlight", která je sice skvělá, ale kvality "Holiday" nedosahuje. Je tu také výtečná "The Zoo" a závěrečný a zároveň titulní magnum opus "Animal Magnetism". I když pro mě představuje tahle deska mírný posun směrem dolů, je to stále velice kvalitní záležitost, která se rozhodně dá počítat ke zlatému fondu Scorpions.

Pepsi Stone 8/10