RUNNING WILD - Resilient

Praštit si do Running Wild se v posledních, dejme tomu, patnácti letech, stala jakási kratochvíle hudebních publicistů. A nebudeme si nalhávat, že neprávem. Podle názoru řady fanoušků nahrála tahle kapela své poslední dobré album v roce 1994 (s čímž souhlasím i já) a od té doby působí tu více, tu méně směšně. Kasparek s příchodem ještě jakžtakž zkousnutelných desek „Masquerade“ a „The Rivalry“ jaksi ztratil schopnost psát pořádně silné pecky, což korunoval hrůzostrašným comebackovým albem „Shadowmaker“ z loňského roku. Žádné bukanýrské kanonády, žádné „Conquistadores“, žádné „Under Jolly Roger“. Jen stokrát přežvýkaná a vyblitá sláma s nemožným zvukem a odporným bicím automatem.

Co může tak novinka „Resilient“ změnit, když už skoro dvacet let Kasparek prostě dobrou desku nenahrál. Kdo ještě může čekat, že se z té mizérie vyhrabe a znovu zvedne prapor heavy metalu, který by to sakra potřeboval. Nebudeme si nic nalhávat, „Resilient“ nemůže konkurovat deskám jako „Under Jolly Roger“, „Port Royal“, „Death Or Glory“ či „Black Hand Inn“, ale na druhou stranu je nutno přiznat, že poslední čtyři desky, tedy od „Victory“ po „Shadowmaker“, strčí do kapsy. Neříkám, že s přehledem, ale strčí.

Co zklame hned na úvod, je opět zvuk. Kasparek je asi starý šetřílek, a tak desku spíchnul jen s pomocí svého kamaráda Petera Jordana (se kterým pracuje i na projektu Giant X). Znovu došlo na automatického bubeníka, jehož hnusný plastový zvuk může odradit hned nejednoho příznivce hned ze začátku. Možná, že v případě „Resilient“ by to byla trochu i škoda. Ve zmátoření Running Wild snad nedoufal nikdo, ale tentokrát se Kasparek přece jen trochu pochlapil. Úvodní „Soldier Of Fortune“ se pokouší oživovat staré pirátské časy, ale přece jen zní trochu unaveněji, takže v porovnání s palbou „Under Jolly Roger“ obstojí jen těžko. Navíc Kasparkův hlas ztrácí postupem let také na síle, takže dnes zní jako nastydlý Ian Gillan s kocovinou.

Ale ne, tak hrozné to zase není. Deska je kvalitativně trochu rozdílná. Najdete tu třeba k uzoufání nudnou „Run Riot“ s příšerně vlezlým kolovrátkovým riffem nebo nevýrazné „Adventure Highway“ nebo titulní „Resilient“. Na druhou stranu je tu ale výtečná pirátská „Bloody Island“, která ne náhodou stojí na samém konci desky. Nelze jí upřít silné melodické nápady, výborné téma a epickou rozložitost. Opět jen trochu škoda zvuku. A pak jsou tu dvě nejlepší věci alba – kulometná „Fireheart“, evokující časy „Under Jolly Roger“ (teda ale to kytarové sólo v sobě vstřebávající ty nejblbější metalové klišé si pánové mohli odpustit) a polobalada „Desert Rose“, která svým využitím kytarových efektů může přivodit náladu klasického kousku W.A.S.P. „Wild Child“.

Čili, co s tím. Kdyby tuhle desku Running Wild vydali v roce 1990, asi by je všichni zatracovali, protože člověk po takových peckách z let 1985 – 1989 by čekal asi mnohem více. Maje na paměti, že dneska jsou Running Wild už třicetiletou kapelou, která má za sebou skutečně klasická alba, ale na druhou stranu i totální vysírky, musí člověk „Resilient“ brát jako lepší průměr. Snad je to Kasparekovo nadechnutí před pořádným pirátským útokem. Ale… věří tomu ještě někdo?