JAMES LABRIE – Impermanent Resonance
Kanadský zpěvák James LaBrie je pro mě jednou velkou záhadou. Tedy ne konkrétně jeho osoba, na té nic až tak záhadného neshledávám, ale spíše jeho působení na scéně. Mnoha lidmi (včetně mě) je dlouhodobě považován za nejslabší článek sestavy Dream Theater. Je to vlastně ten faktor, který mě odrazuje od častějšího poslouchání kapely, protože to jeho kozí mečení ve výškách se nedá snášet delší dobu v kuse. Na druhou stranu jsou tu ale jeho sólovky a hostování. Album „The Human Equation“ od Ayreon patří k mým nejoblíbenějším vůbec a jeho ztvárnění hlavní role je tu naprosto dokonalé. Stejně tak výborné jsou jeho první dvě sólová alba pod štítkem Mullmuzzler. A i když to po změně jména dlouhých osm let nevypadalo, že tady ještě nějaká pšenka pokvete, et voilà, máme tu album, které jde jen těžko vypnout.
Přirozeně se nabízí srovnání s jeho domovskou kapelou. Oproti Dream Theater se tahle deska vydává mnohem melodičtější a méně komplikovanou cestou. Nekonají se žádné sáhodlouhé hudební onanie, místo toho jsou nám nabízeny vcelku přímé, pohodové a hlavně silné skladby. Všechny jsou vyšperkovány zapamatovatelným refrénem, příjemnými melodiemi a mnoha rozličnými vlivy. Je poznat, že James nebyl ničím omezován, protože se skutečně dočkáme přesahů do několika různých žánrů, mnoha moderních prvků a častých pomalých pasáží, které přímo navazují na tvrdší části skladeb. Ty jsou pak dokonce obohaceny o growling, o který se dost solidně stará bubeník Peter Wildoer. Krásným příkladem fungujících kontrastů je skladba „Slight of Hand”.
Hlavní pro mě ovšem je, že LaBrieho zpěv je zde mnohem příjemnější, než na deskách DT, do ošklivě vyšponovaných tónů se prakticky nepouští a obzvlášť v pomalých pasážích zní vlastně dost dobře. Deska jako celek nabízí v první řadě velice příjemný poslech a skladby jsou zpěvné a zapamatovatelné. Je tu hned několik výrazných pecek. Hned na úvod to „Agony” naprosto odpálí parádním refrénem. Stejně na tom jsou „Back on the Ground“ a asi nejsilnější „Amnesia“. Velmi se povedla i procítěná balada „Say You're Still Mine“. Skladby mají dost osobní texty a i hudba mi zní hodně upřímně, přirozeně a uvěřitelně. I když i tady je docela dost progových vlivů a kliček, v tomto případě skutečně platí, že méně je více.
Pro mě je tohle album v první řadě velikým překvapením. Nečekala jsem nic a dostalo se mi veké porce výborné muziky. Takže, promiň, Jamesi, můj nejoblíbenější zpěvák z tebe nikdy nebude, ale klobou dolů za tohle dílo a budiž ti přičteno k dobru, že tentokrát jsi mě vážně dostal.
★ 8,5/10
Seznam skladeb:
1. Agony
2. Undertow
3. Slight of Hand
4. Back on the Ground
5. I Got You
6. Holding On
7. Lost in the Fire
8. Letting Go
9. Destined to Burn
10. Say You’re Still Mine
11. Amnesia
12. I Will Not Break
Sestava:
James LaBrie – zpěv
Marco Sfogli – kytary
Ray Riendeau – basa
Matt Guillory – klávesy
Peter Wildoer – bicí, harsh vokály
Rok vydání: 2013
Čas: 47:36
Vydavatelství: InsideOut Music
Země: Kanada
Diskografie:
2005 – Elements of Persuasion
2010 – Static Impulse
2013 – Impermanent Resonance
Přečteno: 3723x
Komentáře
Po čase jsem se vrátil k DT. Větší půlka posledního CD je fantastická ... až na zpěv. Předchozí Static Impulse má zpěv na jedničku, ale kompozice jsou zase poněkud popový. No tohle je fajn, ale už nic (pro mne) nevyčnívá.
Ano to s tym že Labrie sa niekedy tlacil do neprirodzených polôh je pravdu a áno hádaš správne tlačila ho do toho skupina. Ale ako sa Labrie vyjadril, do tých polôh ho tlačil Portnoy (U2 revival z Octavaria napríklad).. Čo sa vlastne ukázalo aj na posledných albumoch s manginim ktoré sú po speváckej stránke bezchybné.
Soichiro Honda: Ano, třeba s těmi Ayreon máš pravdu, však je taky v recenzi zmiňuji. Ale v tomhle případě to bylo díky tomu, že Arjen očividně přesně ví, jak pracovat s každým jednotlivým zpěvákem a jak z něj vymáčknout co nejvíc. Na téhle desce se James nikam zbytečně netlačí, takže to zní taky skvěle. Ale extra dobrý zpěvák by měl podle mě dobře zpívat pokaždé... a jestliže je to chyba DT, že ho tlačí někam, na co nestačí... no tak je to jejich problém. Třeba taková "Another Day", do půlky naprosto luxusní skladba, ve zbytku mám chuť mu ukončit to hlasové utrpení :D. Jak jsem řekla, je pro mě záhadou a nic to nemění na tom, že tohle album je pecka :)
James válí!...sice předchozí nahrávka mne dostala více, ale i tak díky za tohle album.
Viem, že veľa ludí Labrieho nemusí, ale povedať, že nie je extra dobrý spevák.. no neviem, stačí si vypočuť záver takej Count Of Tuscany alebo Ayreon - Day Three a Jamesove bočné vokály pri Townsendovom refréne.. neznesiteľné mečanie vo výškach má možno Deris alebo Sammet, ak Labrie škrieka, tak to potom možno povedať aj o Kotipeltovi napríklad.. plus labrie dokáže predať tie emócie, čo si pri progu cením obzvlášť..
Výborné album, úvodní Agony je taková hitovka, že by mohla zfleku okupovat rádia :-)
Tak já to mám stejně jako recenzent(ka?). Od DT mě, mimo jiné, odrazuje to jeho nesnesitelný mečení, ale tohle je opravdu jiná káva a pro mě taky velký překvapení. Švédská hitová líheň meets Soilwork & Gothenburg metal, tak nějak bych to ve zkratce charakterizoval. Opravdu hodně chytlavé, energické a muzikantsky a aranžérsky vychytané překvápko letošního roku.
...skutečně není extra dobrý zpěvák, (nejen) proto ani DT nepatří mezi mé oblíbené. Savatage jsou o několik úrovní výš...
Album je fantastický, pokračuje v línii predchádzajúceho Static Impulse. Mne ako starému fandovi DT sa dokonca páči viac ako posledný DT.
Neviem či sa v súvislosti s Dream Theater dá vôbec hovoriť o nejakých slabších článkoch. Podľa mňa nie.
inak album je fajn, s hodnotením a recenziou viacmenej súhlasím, ale Dream Theater je stále iná liga
najslabší článok Dream Theatru je bezpochýb Rudess nie Labrie ;) a kozie mečanie? no, každý máme iný sluch..