AMARANTHE - Massive Addictive
Tito talentovaní mladí Švédi (s dánským bicmanem) před šesti lety kovový hudební průmysl zasáhli silou vskutku Herkulovskou. Příjemná a svěží kombinace metalu, popu a retrodiska s rovnou třemi sólovými vokalisty zaujala slušnou část posluchačské obce, na druhou stranu se (jak to ale už u komerčně úspěšných projektů bývá) vyrojilo velké množství haterů, kteří název kapely nejsou schopni ani vyslovit, natož se snížit k poslechu dotyčných.
Bez mučení se přiznávám, že první letošní singl „Drop Dead Cynical“ mě slušně vyděsil, následný „Trinity“ jsem ani už neměl odvahu poslouchat…. Při prvních dvou posleších alba jsem pak v rozhovorech avizované stylové posuny nikde nezaregistroval, na první signální útočná chytlavost debutu ta tam, sexy hit typu „The Nexus“ se letos nekoná vůbec, zkrátka ten samý kolovrátek čistého mužského a ženského zpěvu, protknutý občasným growlem, podložený hoblujícími kytarami a stále stejně znějící elektronikou. Do toho všeho ještě neskutečně arogantně znějící název „Massive Addictive“ (=masivně návykové). Pokud dáte pouze na první dojmy, desku s mnohými invektivy zahodíte. Jenže jak se někdy říkává - nedávej na první dojem.
Po pátém, osmém, třináctém, sedmadvacátém poslechu se rapidně karty obrací, až to je udivující. Zmiňovaných stylových změn lze pojednou již slyšet, a o volných chvílích se přestihnete, jak si broukáte některý z refrénů. Mezi to nejzásadnější, co je letos jinak, musí patřit jiné nazvučení alba. Inženýři díkybohu vytáhli kytary nad veškerou elektroniku, čímž na povrch vystoupily metalové prvky. Člověk při poslechu získává pocit, že vnímá skutečně některou z odnoží metalu, a ne vítěze vatikánské superstar, do jehož debutu byly masivně boosterované a podlazené kytary přimíchány nešťastnou náhodou. Nový growler Henrik Englund disponuje mnohem výraznějším a šťavnatějším hlasem, díky čemuž (+zvuku kytar) se některé pasáže dostávají pomalu až někam k deathcorovým vodám. Palec nahoru. Rovněž si nelze nevšimnout smysluplnějšího využití všech tří zpěváků. Kráska Elize Ryd svým křišťálově průzračným hlasem dominuje celému albu i tentokrát, ovšem s bohatým přispěním nového kolegy, a tak mnohem lépe vyniká kontrast mezi kovovou a semišovou složkou, to celé na úkor třetího vokalisty, Jakea E Berga, který zde má prostoru o něco méně (tento fakt ale též kvituji s povděkem, jeho nasládlý zpěv mi neseděl nikdy, i když není zdaleka tak slizký, jako vokalista obdobně zaměřených Dead By April).
Nejzdařilejší kousky nelze jednoznačně vypíchnout, jelikož většina alba má hitové ambice. Za mne tedy trojlístek „Trinity“ s příjemným a zábavným refrénem, „An Ordinary Abnormality“, která tempem mustanga zahlédnuvšího poslední zelený trs trávy zběsile utíká vstříc cíli, nechávajíce vyniknout jak zpěvným refrénům, tak i corové nabušenosti. Osobní numero uno ovšem tkví pod názvem „Danger Zone“. Je vedeno v pomalejším šlapavém tempu a dává ještě výrazněji vyniknout již zmíněnému kontrastu, přičemž refrén je jedním z dalších letošních „masivně návykových“. Výše zmíněný první singl mě postupně zaujal taktéž, stejně jako titulka, jen v obou musím namísto kytar či zpěvů vyzdvihnout elektronických prvků, konkrétně těch dubstepových, které obě skladby příjemně ozvláštňují a dávají jim punc moderně znějící kapely. Otevírák „Dynamite“ hitové ambice příliš nemá, zato mu ale vévodí ostré kytary, luxusně řezající už tak těžce zkoušené ušní bubínky. Balady, nebo spíše tentokrát „balady“ naopak díru do světa neudělají, i když v pořadí druhá „Over And Done“ se poslouchá příjemně, ale na krásnou „Amaranthine“ ztrácí hlavně v méně půvabných vokálních linkách. Zbylé, nezmíněné tracky jsou kombinací již výše napsaného a bonusy v podobě dvou akusticky provedených letošních písní spíše vadí a nic zásadního pro album nepřináší.
Zvuk je masakrální, vražedný a skvěle dotažený. Jak jsem již zmínil, Olofova dominující kytara má brutální, tvrdý, drsný, dravý a težce deathcorový zvuk, jenž je ale samozřejmě logicky změkčován elektronikou a něžným zpěvem Elize (potažmo i Jakea), naproti tomu skvěle koresponduje s Henrikovým growlem. Elektronické prvky nejsou již tak otravné a „disko-znějící“, jak předloni, ale spíše dokreslují atmosféru, než aby měly tendence dominovat.
Takže, test všech kapel, třetí řadové album, ve finále dopadl nad očekávání dobře. Mnohem lepší zvuk, Elize se den ode dne lepší (nejen vizuálem, ale hlavně výkonem), nový growler pomohl, placka nabušená (pop)-metalovými hity až po okraj (ano, metalu je fakt více), tak proč se nepokusit dojem z prvních poslechů ignorovat a přistoupit na to, co se zde skutečně děje (ne to, co by si někteří přáli, aby se dělo) a nechat se unášet příjemnou lehkostí, vzdušností a laskavým hudebním nadhledem? Masivně návykové? Bez debat ano.
★ 8/10
Komentáře redaktorů
Co si budeme povídat, Amaranthe hrají POP jak vyšitý. Stačí se zaměřit na strukturu a pojetí jednotlivých skladeb. Pop zde určuje směr a vše kolem je už pouze doplněk (ač třeba zrovna působí výrazně). A kytary můžou být sebeostřejší, growling sebenaléhavější, … Lze i přesto hodnotit album „Massive addicted“ kladně? Já doufám, že ano. Pop přece není nadávka.
P.S.: Ve škole jsem měl učitele – hudebního teoretika, který tvrdil: „Složit kvalitní popový hit není tak jednoduché, jak se může zdát. Nejlépe to podle mě uměla ABBA!“ Dneska bych na to odpověděl asi takhle: „A znáte Amaranthe?“
Mikka -/10
YouTube ukázka - Dead Drop Cynical
Seznam skladeb:
1. Dynamite
2. Dead Drop Cynical
3. Trinity
4. Massive Addictive
5. Digital World
6. True
7. Unreal
8. Over And Done
9. Danger Zone
10. Skyline
11. An Ordinary Abnormality
12. Exhale
Sestava:
Elize Ryd - zpěv
Jake E Berg - zpěv
Henrik Englund - growl
Olof Mörck - kytara, elektronika
Johan Andreassen - baskytara
Morten Løwe Sørensen - bicí
Rok vydání: 2014
Čas: 41:03
Label: Spinefarm Records
Země: Švédsko / Dánsko
Žánr: metalcore / pop / elektronika
Diskografie:
2011 - Amaranthe
2013 - The Nexus
2014 - Massive Addictive
Foto: archiv kapely
Přečteno: 5687x
Komentáře
Jake se dost věnuje produkci. Produkoval debut Ember Falls (doporučuju všem, až to příští rok Spinerfam/Universal vydá, tak to spoustu fanoušku Amaranthe posadí na zadek). Teď kutí s Jesperem Strömbladem z In Flames něco, co vypadá jako jeho sólovka. Ale jako chápu, kdybych se chystal na pražskej koncert (jakože nechystám), tak by mě ta absence taky štvala...
Mám na to svoje osobné dôvody prečo u mňa toto ide a Epica nie. Jeden z nich bude určite to, že u Amaranthe nepočuť otravný operný ziapot. A tiež absencia symfonických aranžov.
Meresz: člověče, já tomu nerozumím, u Epicy seš hrozně drsnej a kdekoliv se vyskytne baba je šit a a u týhle totální popiny kňouráš, že z ní vypadne jeden člověk, kterej s ní už stejně nejezdí a možn se motá jen někde ve studiu. Dyk ta Epica je na každý desce víc metál než Amaranthe...
A je to tu, Jake si dáva na dlhší čas pauzu od kapely, nebude ani na americkom turné 2017. Len aby tá pauza nevyústila do odchodu z kapely :(
U mňa rozporuplný album. Kusy ako Faster, ktorá mi pripomína starých dobrých Amaranthe a Break Down and Cry, kde dostal Jake poriadny priestor, sú super. Naopak taká On the rocks je zase strašná sračka. Na albume dostala Elize strašne veľa priestoru, pomaly to už vyzerá že je to jej sólovka. Podľa mňa by si Amaranthe mali dať dlhšiu pauzu, lebo dve-tri vynikajúce pesničky je aj na ich pomery veľmi málo.
Mě přijde nové album také jako velice povedené. Massive Adictive bylo podle mě šité trochu horkou jehlou, aby světu představili Henrika a druhá půlka byla dost výplní.
Elize na albu ukazuje, jak velkou zpěvačkou je. Až se bojím, aby si ji nepřetáhl nějaký producent pop music, protože její hlas by se uplatnil bez problémů i v jiných, daleko výdělečnějších žánrech. A kdyby Endlessly místo Amaranthe nazpívala nějaká známá popová diva, tak je z toho celosvětovej hit jako hrom.
Jen škoda, že Jake E na kapelu poměrně kašle a raději se věnuje natáčení nějakých krátkých filmů či co a na turné zase nevyjel a zpívá tam místo něj zpěvák předkapely Smash Into Pieces. Přijde mi to jako podvod na fanoušcích, když si zaplatí koncert nějaká kapely a na koncertě zpívá někdo jiný než jejich zpěvák. Je to hodně podobné fenoménu zvanému revival, jen za plnou cenu. Odpustil jsme si AC/DC z Axlem, odpustím si i koncert v Praze. A to jsem se dost těšil a dost mi to sere...Ale prostě Amaranthe v takový podobě vidět nechci a jak jsem si všim z reakcí na facebooku, vadí to dosti lidem a kapela se k tomu nevyjádřila ani jednou větou.
Nejvariabilnější, epické, prostě perfektní a opět o rámec napřed. Nikdy už nesoudím na základě prvního singlu. Fury mě totiž přesvědčil, Maximize ještě víc. Každopádně mezi nejvíc oblíbené kousky řadím Limitless, 21, Fireball, Break Down And Cry. Akorát bod dolů - protože ještě to chce akorát zvyk na Endlessly, hodně lidí je z toho unesených, co jsem četl, ale mě právě tato ještě pořádně nechytla, na to, že baladovky Amaranthe umí mi přijde slabší, takže to chce vstřebat, jinak se mi vše líbí jako celek :) Amaranthe neztratili svůj feel a energii :)
Můj prvotní dojem po prvním poslechu Maximize: žádné velké zklamání, ale na to, že Massive Addictive jsem měl tehdy jako nejlepší nahrávku roku a točil jsem to furt dokola po zbytek roku, tak mě novinka nechává poměrně chladnou. Pár dobrých skladeb, hlavně první dvě, jinak spíše průměr, stejně jako když po debutu přišel trochu slabší Nexus.
https://www.youtube.com/watch?v=Jg5_wI9KkEw
Ale tohle už sakra jo!!! TO JE ONO!!!
Já už si ostatně zvykám i na That Song. Jasně, je to absolutně jinak znějící, ale já prostě dávám prostor pro experimenty a stále tam ten Amaranthe feel mám, není to ještě tak přehnané, jak se zdálo. A jo, zbytek zní našlapaně a byla tak blbost soudit podle jednoho singlu.
https://www.youtube.com/watch?v=0bbpWaPX7gU
Lepší, nei?
https://www.youtube.com/watch?v=0bbpWaPX7gU
Tak ok, nezatracoval bych to na základě jen jednoho songu. Zbytek mi přijde chytlavý, fajný...
Nech už Jake radšej konečne oživí Dreamland a Olof Dragonland, získali by aspoň patričný odstup od Amaranthe, lebo toto je trochu slepá cesta...
https://www.youtube.com/watch?v=yR05g0Co7W4
O videu radši nic neříkám :DDDDDDDDDDD
I na svém facebooku to za tenhle song poměrně dost schytávají, tak 80% komentů je negativních. Čistá popina, kde je kurva Henrik, ten zpěv Elišky dost divnej, ale to by ještě nebylo to nejhorší. Kytarista a basák si v tom moc nezahráli, jedno divný sólo, ve slokách má tvrdší doprovod snad i Vondráčková. Snad takhle nebude vypadat celý album. A kde je slibované video, byla z něj krátká upoutávka, jak tam Eliška a nějaký čtyři další drozdy točej vrtuli a dnešní datum. A nic.
To ste trafili dobre - ten nástup Elize čistá Rihanna, no neviem či je toto čo chcem od Amaranthe počuť...
Souhlas. Chápu jejich snahu po vývoji, neustrnutí na místě a pochopitelně i cestu k popularitě, ale tohle překračuje už nějaký meze pro mě osobně únosný. Rihanna/Queen mashup je výstižný :) Podle mě tohle bude takovej trochu výjimečněj singl v rámci alba, jako byl Drop Dead Cynical (pro spoustu starších fans taky hořka pilulka) a zbytek alba bude klasičtější Amaranthe styl....
https://play.spotify.com/album/1pNRPs2qoB1rOXJdE6v72l
Nový singl z Maximalism k poslechu. Za mě poprvé vůbec absolutní zklamání - to snad poslouchám Rihanna/Queen mashup, nebo co? Jestli zbytek alba bude takový, RIP...
Díky, aspoň někdo. Neříkám, nemám AJ na té nejlepší úrovni jo, ale prostě si zas myslím, že je lepší něco napsat blbě a poučit se z jistých věcí než nenapsat vůbec nic a mlčet jak solný sloup.
Mě taky stačilo, jak jsi po mě vyjel jak hyena. ;)
to Crust: snad jen to, že s těma pubošema na pískovišti máš pravdu, takže za mě stačí
Jak puberťáci na pískovišti. Něco k tématu by nebylo? Krom toho ta recenze od Dusttera je v poměrně obstojný angličtině, nic co by bylo nutný lynčovat.
stačí když se poučíš v učebnici angličtiny :D
Postni mi nějakou tvou recenzi v AJ, rád se "poučím". :)
Super přístup, co na tom, že jsem udělal zmetek, když se najde ještě větší janek, který to pustí do éteru. Ale co, když amík u nás lámanou češtinou pronese „já být negr z Alabama“, tak je to přece taky roztomilý :-), mě je celkem jedno, kdo z nás je dokonalejší, mě jen nepřestává udivovat, když se lidi tlučou do prsou za to, že vyprodukujou šlendrián :-)
To uz se ptej toho admina Met. Arch. ktery mi to schvalil ne me :-D :-D jo a sry ze kazdy neni dokonaly jak ty ;-)
to Dustter: seš si jistej, že ten jazyk, ve kterým jsi to rozebral je angličtina??? To je dost odvážný tvrzení
Kdyby to zpívala jen zpěvačka, byl by to už úplný zaměnitelný popík s pár kytarkami a museli by zacílit na jiné publikum. Mužský vokál a hlavně growl tomu dávají punc "metalovosti". Marketingově tedy mohou namířit i na nenáročné metalové publikum (není myšleno jako urážka ale jako fakt). A to se jim daří. Je to zkrátka dobře vymyšlený koncept:-)
Hrozna sracka, nedalo se to doposlouchat. Ty muzske vokaly by meli komplet vynechat, protoze pusobi spis komicky. Kdyby zpivala jen zpevacka, byla by to prijemna muzika - takhle to nedavam.
*growler - pardon :D
Že by se konečně recenze MF začaly zlepšovat? Protože to hodnocení konečně odpovídá kvalitě. No ale to jsem odbočil, za mě prostě téměř deska roku, je to peckovní, zvuk čistý jak dětská prdelka, výkony Elize takové, jaké jsme tu ještě neměli, Jake sice nedostal takovej prostor, ale to už je detail. Jo a nový screamer mi sedí o hodně lépe než ten původní. Za mě prostě super, nenalézám téměř žádnou velkou chybu. Na metal-archives.com si můžete přečíst recenzi, trochu podrobněji jsem to rozebral, ale akorát anglicky... ;)
Hmmm, tak s tím nemám problém. iPod + Klipsch a zvuk je jak víno :-) Hlavně instrumentálka Allure mně dostává, ty melodie jsou fantastické...hodně power/heavy/speed kapel by se tady mohlo inspirovat.
fallujah aj mňa zaujali ale celé to zráža nepočúvateľný zvuk.. vypeckované v slúchadlách to nedokážem dať na jeden záťah
Crust: rádo se stalo. Jo, Pain jsem nezmiňoval, to snad zná každý :-) U mně se album roku hýbe, doteď tam pevně seděli Alestorm, ale poslední týden se mi do mozku zavrtává Fallujah - The Flesh Prevails...famózní záležitost.
Fenris 13: díky za tipy, hlavně ti Fear Of Domination znějí velice schopně, ale na druhou stranu, nezní to úplně původně a originálně (podoba např. s ranými Pain a zejména švýcarskými Sybreed je nepřeslechnutelná), u Amaranthe si cením právě toho, že tu nic podobného na scéně není...
Jinak moje dojmy na Massive Addictive už jsem tu psal, zlepšení skoro ve všem, hlavně oproti Nexusu: víc Elize, lepší balady, pestřejší materiál, vlastní progrese, vyváženější zvuk i poměry nástrojů a zajímaveší i celková koncepce alba, no momentálně to mám jako album roku a asi už se to nehýbne...
Ale není to tak špatné :-) Ideální jako kulisa, navíc se tam najde pár fajných hitovek - pro mně trojice Drop Dead Cynical, Skyline a An Ordinary Abnormality. Zbytek trošku splývá. Jednoznačným trumfem je Elize, mužské vokály trochu slabší, chtělo by to nějakého lepšího growlera. Za mně 6,5-7/10. Uvidíme co s tím udělají další poslechy.
Pokud máte rádi mix diskotéky a metalu, mám dvě další doporučení. Starší album Assembly od Theatre of Tragedy, to je prostě paráda, jedna hitovka za druhou. Ten druhý kousek je letošní, od Finů Fear of Domination - Distorted Delusions, pokud máte rádi melodický death, tohle je to pravé.
Ja sa ani nebudem pokusat zhanat albac. Mam skusenosti, ze po slusnych debutoch zacali kapely vydavat doslova sračky... Nexus ani nemam ponatia, co tym chceli povedat. Amaranthe som bral ako prijemne spestrenie, ale bohato mi staci debutovy album.
sorry ale moj názor úplne vystihla recenzia na metalopolise