PYOGENESIS - A Century In The Curse Of Time

Pyogenesis? To je ta německá parta, která mohla být začátkem devadesátých let deathmetalovou nadějí své země, ale zničehonic začala hrát alternativní pop rock? Už tenhle fakt zní hodně šíleně a Pyogenesis na něj také řádně dojeli. Jejich staří fanoušci, kteří měli rádi desky jako „Sweet X-Rated Nothing“ a „Twinaleblood“, na kterých Pyogenesis představovali spolu s Crematory tahouny německé extrémně metalové scény, naprosto nepochopili stylové otočení kormidla o tři sta šedesát stupňů na desce „Unpop“, za kterou se na Pyogenesis snesla nepříjemná sprška nadávek, přestože se nejednalo o vůbec špatné album. Následující „Mono… Or Will It Ever Be The Way It Used To Be“ pak s gustem trhala na kusy kritika, i zbytky starých fanoušků.

Vypadalo to, že na přelomu nového milénia Pyogenesis definitivně spáchali sebevraždu, jenže oni se de facto nikdy nerozpadli. Několik let přežili v ústraní, prakticky v totální izolaci a letos jsou definitivně zpět, o čemž svědčí i nová deska „A Century In The Curse Of Time“, což je další prubířský kámen. Jak asi zní? Deathmetalově? Goticky? Alternativně? Pop punkově? S Pyogenesis to byla vždycky tak trochu sázka do loterie, protože člověk opravdu nikdy nevěděl, co od nich může čekat. A to platí vlastně i dnes, když mají na světě svou šestou desku.

Dnes se tvorba kapely určitě nedá označit za deathmetalovou, ale rozhodně ani ne za alternativně poprockovovou. Ono vlastně „A Century In The Curse Of Time“ nelze nijak zaškatulkovat, proto jediné označení, jaké lze použít, je všeříkající crossover, pod který se dá schovat ledacos. Ta deska totiž shrnuje celou šílenou kariéru těchto Němců. I když by se to na první pohled mohlo zdát neuvěřitelné, ono to vcelku funguje.

Dokonce by se našlo i něco pro obdivovatele rané éry, i když toho je pochopitelně minimum, navíc umístěné na začátek desky. Otvírák „Steam Paves Its Way (The Machine)“ obsahuje nefalšované deathové pasáže, které ovšem střídá skoro až stadionový refrén. V tu chvíli opět nevíte, co si o téhle kapele máte myslet, navíc když následující „A Love Once New Has Now Grown Old“ zaujme zejména rychlopalnými až metalcorovými tempy, které se ale v určité části změní v popěvek á la Nickelback. V tu chvíli z toho už je pořádný mišmaš. Ovšem kvalita tím netrpí a Pyogenesis si mohou dovolit přijít s naprostou hitovkou „This Won't Last Forever“, která se tváří jako takoví tvrdší Bon Jovi.

Podobně šílené mixy následují. „The Best Is Yet To Come“ má podobné harmonie jako Oasis, což působí pořádně kontrastně s následující „Lifeless“, která zní jako nefalšovaní Paradise Lost z období „Icon“ a „Draconian Times“. Zpěvák a jediný původní člen Flo V. Schwarz v ní dokonce zní jako Nick Holmes, ovšem bez toho, aby se do jeho výrazu nějak zvlášť nutil. Největší úklon k popu se koná ve skladbě „Flesh And Hair“, kde je znát, že Pyogenesis asi mají hodně rádi kytarovou hru The Edge z U2 a míchají ji s náladami Depeche Mode. Vrcholem je pak závěrečná titulní věc, což není nic jiného, než čtrnáctiminutový artrockový epos s hojným využitím smyčců a postupů, za které by se nestyděli ani Yes.

Ač předchozí řádky můžou říkat, že „A Century In The Curse Of Time“ připomíná splácanec bez ladu a skladu, není to pravda. Pyogenesis jako kdyby na něm shrnuli celou svou kariéru, která rázem dává smysl. Tohle dílo je albem bez předsudků a když odhodíte zábrany v tom, že přece nemůže na jedné desce být death metal jako od Morbid Angel a vzápětí skoro popík stylem Bon Jovi, odkryjete skutečně barvitou desku, která má šanci dost dobře přitáhnout pozornost.