BLACK SABBATH - Dehumanizer
Přestože desky „Headless Cross“ a „Tyr“ měli v Evropě slušný úspěch a v Německu byla kapela stejně slavná jako v dobách klasických alb, Tony Iommi toužil znovu dobýt ztracené pozice v Americe. A to se mu převelice nevedlo. S deskou „Tyr“ se Black Sabbath dokonce ani nedostali do hitparád, z čehož bylo jasné, že styl Tonyho Martina, tedy anglického gentlemana, na zámořské publikum moc nezapůsobil. Iommi měl v hlavě už své plány, ale asi nejvíce dopomohla náhoda. Nejprve oprášil svoje vztahy s Geezerem Butlerem, který s Black Sabbath jako host vystoupil při koncertě v Hammersmith Odeon. Pak se ale Geezerovi, nezávisle na dění v Black Sabbath, ozval Ronnie James Dio, aby si s ním basista střihl nějakou klasickou sabbathovku při koncertě v Minneapolis. Nitky se začaly sbíhat.
Že je Geezer zpět v kapele, znamenalo stop pro Neila Murrayho, který se promptně připojil ke kapele kytaristy Queen Briana Maye. O pěvci zatím nepadlo ani slovo a Tony Martin si stále myslel, že je v kapele. Nikdo se mu neobtěžoval vůbec nic říct, až jednou zavolal jeho manažer s tím, že nemá chodit na zkoušku, protože by na ní nebyl vpuštěn. To už kapela zkoušela s Diem. Jenže vše se zvrtlo a brzy byl opět povolán Martin. Diovi se totiž vůbec nezamlouval bubenický post obsazený Cozym Powellem. S ním zpěvák hrál v dobách svého působení v Rainbow a už tehdy si spolu zrovna nenotovali. „V žádném případě nechci Cozyho shazovat, ale podle mě to není ten pravý bubeník pro Sabbath,“ tvrdil tehdy Dio. Vše se nakonec vyřešili samo. Powell totiž utrpěl zranění při pádu z koně, což jej nakonec vyšachovalo ze hry a otevřelo cestu pro návrat Vinnyho Appice. Tony Martin musel opět pryč a pod hlavičkou Black Sabbath najednou stála stejně sestava, která nahrála desku „Mob Rules“. To už byl pro Ameriku slušný marketingový tah.
Jenže už od začátku bylo jasné, že problémy, které tehdy provázely vydání živáku „Live Evil“, stále nezmizely. Bylo znát, že vše je jen zametené pod kobercem a otevřít staré rány by mohlo být velice, velice jednoduché. Znovuspojená formace začala záhy pracovat na nových věcech. „Nechceme být jako The Who, to znamená nenahrát žádné album a snažit se peníze vydělávat jenom ježděním po koncertech,“ říkával tehdy Butler. Je ale fakt, že s natáčením desky „Dehumanizer“ se začalo skutečně velmi brzy po opětovném setkání. Kapela si podle Diových slov dostatečně uvědomovala, že za dobu, co nehrála spolu, se hudební scéna změnila k nepoznání a že se do popředí dostala řada thrashmetalových formací. Možná i proto Black Sabbath odhodili mystično z desek „Headless Cross“ a „Tyr“ a i Diových sólovek a vše je přímočařejší, tvrdší a riffovější.
Jenže ta společná magie, která Dia spolu se Sabbath provázela v dobách „Heaven And Hell“ a „Mob Rules“ jako by byla s „Dehumanizer“ pryč. Možná to bylo špatnou volbou producenta, možná se nepodařilo dát dohromady dostatek silných věc, ale oproti předchozím dvěma deskám s Tonym Martinem působí album méně výrazným dojmem. Jak po stránce zvukové čistoty (tady je ale nutné podotknout, že mezi „Tyr“ a „Dehumanizer“ došlo k boomu grunge a alternativního rocku), tak po stránce kompoziční. Tím nelze říct, že by se na albu nencházely dobré věci, to určitě ne. Jen jich je tentokrát o něco méně. Jako stěžejní lze určitě označit dvojici „TV Crimes“ a „Time Machine“, z nichž první byla vybrána jako pilotní singl a nakonec se objevila i na soundtracku ke kasovnímu trháku „Wayne's World“. „TV Crimes“ představuje klasickou hitovku ve svižném tempu, s výborným Diovým refrénem a znamenitým kytarovým úvodem. „Time Machine“ je pak trochu zatěžkanější kousek, který ale má rovněž silné refrénové pnutí.
K podařenějším kouskům lze pak řadit i hymnickou „I“, dvojici slušných, ovšem nikterak objevných „After All (The Dead)“ a „Master Of Insanity“, které by se na takové „Heaven And Hell“ trochu ztrácely, ale tady patří k té lepší polovině. Zmínit lze i baladickou „Too Late“, která místy ukazuje, že spojení Dia a Black Sabbath může být ještě legendární. Pak jsou ale tady skladby typu otevírací „Computer God“, naprosto nevýrazné „Letters From Earth“ a „Sins Of The Father“ a závěrečná „Buried Alive“ (ovšem Diův vypjatý projev je zde fantastický), jenž až zoufale hledají nějaký stěžejní nápad, záchytný bod, ale nevede se to a nevede.
„Dehumanizer“ nezafungovalo úplně na sto procent ani po stránce prodejů. Přestože v Americe dosáhlo čtyřiačtyřicáté pozice v Billboardu, v domovské Británii si vedlo hůř než „Tyr“. I když se zpočátku o turné moc nemluvilo, po vydání desky k němu došlo. Nemělo však moc zastávek, což nebylo po chuti především Diovi. Ten také z kapely brzy zmizel. Iommimu a Butlerovi přišlo totiž pozvání na vystoupení Black Sabbath v Costa Mesa v Kalifornii. Na akci, kterou v rámci svého „No More Tours“ pořádal Ozzy Osbourne. A to byla odpálená rozbuška. Dio, nepříčetný vzteky, odmítl na této akci vystoupit, což ale nebránilo zbytku kapely, aby se dohodla s Robem Halfordem, který právě opouštěl Judas Priest a do Kalifornie se jelo. Byla to jasně hozená rukavice, která uzavřela krátkou kapitolu s Diem a otevřela znovu cestu k dalšímu návratu Tonyho Martina.
★ 7/10
Seznam skladeb:
1. Computer God
2. After All (The Dead)
3. TV Crimes
4. Letters From Earth
5. Master of Insanity
6. Time Machine
7. Sins of the Father
8. Too Late
9. I
10. Buried Alive
Sestava:
Ronnie James Dio - zpěv
Tony Iommi - kytara
Geezer Butler - baskytara
Geoff Nicholls - klávesy
Vinny Appice - bicí
Rok vydání: 1992
Čas: 51:50
Label: IRS
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Diskografie:
1970 - Black Sabbath
1970 - Paranoid
1971 - Master Of Reality
1972 - Vol. 4
1973 - Sabbath Bloody Sabbath
1975 - Sabotage
1976 - Technical Ecstasy
1978 - Never Say Die!
1980 - Heaven And Hell
1981 - Mob Rules
1983 - Born Again
1986 - Seventh Star
1987 - The Eternal Idol
1989 - Headless Cross
1991 - Tyr
1992 - Dehumanizer
1994 - Cross Purposes
1995 - Forbidden
2013 - 13
Foto: archiv kapely
Přečteno: 5755x
Komentáře
"Sabbati s Ozzym nejsou žádný Sabbati" Tak to se ti fakt povedlo, ty mrtvá hlavo :))
To Kolík/Orre: To protože Sabbati s Ozzym nejsou žádný Sabbati :-D Desky s Diem, Martinem a všema ostatníma jsou lepší. Aspoň v mých uších. Dehumanizer je parádní a má i výbornej zvuk. Stačí slyšet libovolných pár vteřin desky a hned víte, že to je výborný Dehumanizer. Hodně osobitá záležitost. U mě 9/10
...13 je opravdu hodně přeceňované album. Je to tak trochu kopie sama sebe. Dehumanizer je lepší.
Nejmystičtější a nejlepší deska od Mob Rules! Absolutně pravý syrový Sabbath! Neporovnatelná třeba s neuvěřitelně přeceňovanou slaboučkou 13! Ta je pro mě ještě pod Forbidden.
...že ho miluju, ale přišel jsem na chuť víc, než v době jeho vydání.
Miluju Dehumanizer! Miluju Sabbath 90tých let!
Možná, že celý problém Dehumanizeru spočívá v tom, že je tak moc odlišný od předchozích desek s Martinem a moc se nepodobá ani první éře s Diem. Pro posluchače byla taková změna zjevně šokem. Pro mě taky. Po mnoha dalších posleších v posledních týdnech mi přijde přece jen o bodík lepší, tak za 7,5/10. Je třeba mít na něj náladu a neporovnávat jej s nesrovnatelným Tyr nebo Headless Cross. Dehumanizer je velice kontroverzní a těžko hodnotitelné album.
https://www.youtube.com/watch?v=QQkDPViF2-4
Mrda z Dehumanizer v podání českého tributu. Skvělá práce!!!!
https://www.youtube.com/watch?v=mqZ1xSSRgM4
Pepsi Stone - myslím, že ne. Bonnet už to hlasově moc nedává, něco ukřičí, ale čistota projevu je ta tam. White by asi byl slušný frontman, ale vzhledem k počtu alb a pěveckým schopnostem mi prostě přijde ideální Turner. White má dost vysoko položený hlas, což jej někdy žene až do nepříjemných poloh ala Myles Kennedy. Je to ale můj pohled. Naopak bych uvítal, kdyby White něco vydal s Cornerstone, kteří stejně byli těmi nejlepšími možnými pokračovateli prvotních Rainbow. Takže White, proč ne?
Takže prispejem svojou trochou do mlyna :) DEHUMANIZER mi dal trochu zabrať, ale dnes ho staviam na veľmi VYSOKÚ úroveň a v pomyselnom rebríčku dokonca ešte nad Headless Cross. Zvuk je ozaj totálne surový, ohlodaný na kosť, artwork brutálny a muzika citeľne stavia na gitarových riffoch. Medzi najlepšie skladby určite radím famóznu After All (naživo absolútna bomba), I, Tv Crimes, Computer God, Buried Alive a moje dve najobľúbenejšie - Time Machine a Master Of Insanity. Zaujímavá je aj Sins Of The Father, doslova akoby vypadla z éry Ozzyho Osbourna :) 9/10
Inač od DIA odporúčam aj album - Killing The Dragon. Výborná vec :)
Přesně, taky bych řekl, že od Lock Up... šla kvalita Diových pomalu ale jistě dolů. Rumcajs: Ještě k Rainbow... A co Bonnet nebo White? S těmi by comeback neměl smysl? Navíc si myslím, že oba natočili s Blackmorem lepší desky než jsou turnerovky. Já jsem kupříkladu hodně rád, že stařík našel takového zpěváka jako je Romero. A že se jedná jen o Blackmoreův rozmar a žádný comeback. Zatím asi jo, pro mě comeback dostává význam ve chvíli, kdy je tady nová deska. Ale té se asi nedočkáme.
...mi sice nepřijde jako úplně skvělá deska, jako jsou Last in Line, Sacred Heart nebo Holy Diver, ale pořád je o dost lepší než Dehumanizer a vlastně vše ostatní, co Dio sólově natočil od Lock Up výše. Když tak mi to vyvraťte, možná jsem na nějakou superdesku zapomněl. :-)
i ve své sólové tvorbě začal velice solidně, debut Holy diver je absolutní jednička, podobně jako Last in line nebo moje hodně oblíbená fošna Lock up the wolves. Poslední CD, které mám spíše z nostalgie, je už devět roků staré Devil you know, a to je hodně průměrné.
Na videu je to takové trošku statické. Ritchiemu je ale přes sedmdesát, tak ani nečekám, že by dělal na pódiu akrobatické kousky. Romero je určitě lepší zpěvák jak Turner, kterého jinak uznávám.
Tak hlavně jen Romero úspěch nedělá. Podle záznamů na yt kapela působí dost mdle a nesoudržně. O smysluplný comeback by se jednalo snad jen s Turnerem za mikrofonem, takhle je to jen Richieho povyražení.
...jasně že Romero je vynikající. Ovšem s Diem by byl comeback asi "komerčně úspěšnější". :-)
Magica je pro mě jedním z vcholů diskografie Dia...
Tomuhle albu jsem se velice dlouho dostával na zoubek, ale dnes ho považuji za dobrý počin. Chtělo to opravdu hodně hodně opakovaných poslechů, ale našel jsem si v tom svoje kouzlo. Je ale pravda, že bez hlasu R.J.Dia bych tomu žádnou šanci nedal.
Jen zvídavá otázka, bude také seriál o skupině Dio? :-)
Magica nevydarena, Pepsi ty jsi dobry klaun. Magica patri k tomu nejlepsimu, co kdy vydal.
Já si zase myslím, že nejlepší možný zpěvák pro Rainbow v roce 2016 je právě Romero a s Diem by ten comeback už nebyl tak dobrý. Romero ten jeho feeling v hlase má a navíc má ještě mladickou nadrženost a taky hodně udělá ten jihoamerický temperament.
...s Pepsim. Taky mám Dia moc rád, ale taky mu nežeru všechno. Přiznejme si, že Dehumanizer opravdu patří k tomu horšímu, co Dio nazpíval. Stejně jako jeho sólovky v závěru jeho kariéry. Je hrozná škoda, že tak brzy umřel. Kdyby došlo k reunionu Rainbow s Diem, což by si Blackmore asi nenechal ujít, dovedu si jej představit na ještě vyšší úrovni než s Romerem (který je ale jinak vynikající).
Aby nedošlo k omylu, i já mám Dia velice rád. Na nezapomenutelných deskách Rainbow, na Heaven And Hell (albu), Mob Rules i na Holy Diver nebo Last In The Line. Všechno ale neberu ani náhodou. Desky jako Angry Machines nebo Magica ale jsou podle mě docela dost nevydařené (hlavně první jmenovaná).
Se Strange Highways jsem to v některých ohledech taky srovnával, ale tam zrovna cítím tu křeč, o které tady jiní píšou v souvislosti s Dehumanizer.
já se přikloním tentokrát k menšině. Dehumanizer mám hodně rád a považuju ho za výborné album. Je to prostě zase další etapa kapely a velká škoda, že nebyla delší. I když další deska v pořadí s Tony Martinem je dle mého názoru taky hodně dobrá. Já bych klidně šel na 10/10. Ale musím přiznat, že mám velikou slabost pro DIO právě v tomto období. A žeru mu třeba i jeho Strange Highways.
tuhle fošnu poslouchám ze staré MC po Headless Cross (konečně mám slušný deck, pač tolik MC se mně fakt nechtělo vyhazovat) a musím říct, že kdyby tohle album nevyšlo, nic by se nestalo. Dia mám rád v Rainbow, ale tady ve srovnání s Heaven and Hell i s Mob Rules neobstojí, krom tří songů, Computer god, Master of reality a I nijak neoslňuje. 5/10 a to s přivřením oka...
Dehumanizer je slabé a nevýrazné album, ať už ho srovnám s předchozími Diovými výkony nebo deskami Tonyho Martina. Kdybych si při hodnocení vystačil jen s říznými riffy, pak si můžu pouštět do rytmu motorovou pilu. :-) Od metalových klasiků přece jen čekám více.
Čekal jsem v diskusi chvalozpěvy na božský návrat a zatím koukám, opak je pravdou. Tak naruším obecnou shodu. Pro mě je Dehumanizer v diskografii na druhém místě po Headless Cross. Ale po většinu mého života, co Black Sabbath znám, se vyhříval na místě nejvyšším. Perfektní album s říznými riffy, skvělým zpěvem a spoustou hitových vypalovaček.
Po prvotním zklamání z tohoto alba,jsem si k němu cestu dalšími poslechy našel,je na něm stále co objevovat a Sabbath hraje zase jako Sabbath.8/10
Dehumanizer mi dlouhé roky nevoněl, dokud jsem neslyšel živák Heaven & Hell, díky kterému jsem si uvědomil, jak skvělé skladby na této desce jsou. Ale uznávám, že předešlá alba mám raději.
Pepsi to napsal správně, akorát bodů přidělil až moc. Považuju Dehumanizer za mnohem slabší, dal bych 5/10. Nedá se poslouchat v kuse, většina songů je těžko stravitelná. Jak napsal Zdeněk - "The Devil You Know" je překvapivě mnohem lepší, i když to taky není žádné veledílo. První dvě alba BS s Diem jsou rovněž skvělá, prostě roky prověřené klasiky. ToPi asi zůstane se svým názorem osamocen.
Ale kdepak, nebyla. Na Heaven And Hell a Mob Rules už sice Black Sabbath měli zpěváka, ale ještě tak úplně nevěděli, co si s ním a s novým směřováním kapely počít. Výsledkem jsou nahrávky, při jejichž poslechu mám pořád takový ten neodbytný pocit, že to mohlo být lepší (což může být i archaickým zvukem). Nepopírám, že mé názory jsou zapříčiněny tím, že Black Sabbath poslouchám tak nějak obráceně (od 90. let směrem k nejstarším).
Recenzent má pravdu. Není to moc dobrá deska. Zajímavé je, že Heaven & Hell o mnoho let později vydali album mnohem lepší. Přikládám to tomu, že již Dio, Iommi a spol. nebyli v takové křeči za každou cenu dobýt Ameriku.
Pro mě jako člověka, který nemá ovlivněný úsudek nějakou nostalgickou vzpomínkou na dobu vydání desky, je tohle album vynikajicí, s neskutečnou atmosférou a hodně silnými songy. Rozhodně nevidím kvalitativní úpadek proti deskám s Martinem, ta tvrdost mi vyhovuje.
Dehumanizer jako nejlepší album s Diem? Sakra, to byla divoká noc :-D
...s Pepsim shodnu a ještě bych šel o půl bodík níž. Album je skutečně zbytečně a účelově tvrdé, ta křečovitost z něj čouhá jak sláma z bot. Proto se taky hůře poslouchá. Zdaleka nedosahuje kvalit žádného z Martinových předchůdců. takže za mě 6,5/10.
Vcelku shoda s recenzí. Jen mi nepřijde, že skladby v recenzi uvedené jako slabé, si toto označení zaslouží. Víceméně všechny skladby jsou silné, co album oproti vzdušnému předchůdci sráží, je právě ona nuceně působící tvrdost. Album jako celek však v pohodě obstojí a osobně jsem jej docenil až zpětně, takže na něm stále něco nového objevuji. Znelidšťovač za mě 8.
Tady se s recenzí moc neshodnu. Dehumanizer stavím do jedné linie s tím nejlepším z martinovského období. Skladby jsou stejně silné, možná o trochu syrovější, což ale není vůbec na škodu. A z alb s Diem ho řadím jednoznačně nejvýš. V podstatě bez problémů zapadá do tohoto mého nejoblíbenějšího období Black Sabbath, a nebýt změny hlasu, ani bych si nevšiml, že se u kapely dělo něco dramatického.