W.A.S.P. - The Crimson Idol

„Tohle album je o tom, že si člověk má dávat pozor na to, co si přeje. Sám jsem se situoval do role Jonathana, protože jsem si nechtěl přiznat, že bych sám byl tak zkažený. Celou tou mašinérií, sexem, drogami. Byl jsem jako Jonathan Steel, chtěl jsem být slavným, chtěl jsem být někdo. Pak se mi to splnilo a proto tahle deska ukazuje i veškerý ten hnus showbyznysu.“ Blackie Lawless, červenec 1992.

Blackie zůstal ve W.A.S.P. naprosto sám. Nejvíce samozřejmě bolela ztráta letitého parťáka Chrise Holmese, ovšem jak později Lawless přiznal, kdyby Holmes zůstal součástí W.A.S.P., nikdy by deska typu „The Crimson Idol“ nevznikla. S odchodem Holmese totiž odešla poslední spojnice s minulostí, s párty rockovou kapelou, kterou W.A.S.P. nejméně do roku 1986 byli. Takže nakonec ještě někdy začátkem roku 1991 se mluvilo o tom, že další Lawlessova deska bude jeho sólová a hlavní protagonista si na ní nahraje veškeré nástroje sám. Tak se sice nestalo, ale přece jen „The Crimson Idol“ představuje v diskografii W.A.S.P. velký krok kupředu. Totiž to, co předchozí „The Headless Children“ jen naznačovalo, je na tomto albu dotaženo do konce.

Lawless nakonec nezůstal osamocen. „Původní plán byl skutečně takový, že to bude jen moje deska,“ tvrdil frontman, „jenže když se začala rodit, bylo na ní hodně klasických znaků W.A.S.P. a nakonec i firma ji chtěla vydat pod hlavičkou kapely.“ Přestože lze W.A.S.P. té doby chápat jako Lawlessův sólový projekt, představil zpěvák nakonec i své další spoluhráče. Kytaristou a tudíž i nástupcem Chrise Holmese se stal holohlavý Bob Kulick, starší bratr Bruce Kulicka, který v té době hrál v Kiss, bubenickou stoličku ovládli hned dva hráči a to Frankie Banali, jenž nabubnoval i „The Headless Children“ a nově také Stet Howland, který přišel z kapely Run 21. Nakonec se vrátil i basista Johnny Rod, takže W.A.S.P. byli vlastně opět kompletní.

Z dnešního pohledu je pochopitelně „The Crimson Idol“ v diskografii W.A.S.P. výjimečná, protože většina fanoušků (včetně autora této recenze) ji chápe jako jasný vrchol tvorby této kapely a svým koncepčním příběhem přináší něco do té doby neslyšeného. Ovšem v době vydání se s tak jednoznačnou odezvou nesetkala. Dobové recenze hovořili o nemastném, neslaném pokusu o vstup do teritoria rockové opery (s tou nemá tohle dílo pochopitelně nic společného) a dokonce se nebály ani používat slova o zradě kořenů, o vyměknutí a dokonce o špatných kompozicích. Pche… Jestli čas nějakou desku W.A.S.P. dokonale prověřil, pak je to rozhodně „The Crimson Idol“.

Co se týče atmosféry, čerpá tohle dílo z větší části z minulé „The Headless Children“, přestože je celkově ještě o trochu temnější a hned od úvodní „The Titanic Overture“ působí majestátněji a hned s následující „Inivisible Boy“ instrumentálně dotaženěji. V souvislosti s touto skladbou se sluší rozhodně připomenout práci bicích, protože takové bubenické tornádo, jaké se roztočilo v této skladbě (nikde není uvedeno, zda je to dílo Banaliho nebo Howlanda) patří k památným okamžikům celé kariéry W.A.S.P.

Laťku zdvihnutou proklatě vysoko nepodlézá (ba právě naopak) ani další dvojice skladeb, takřka geniální „Arena Of Pleasure“ (se sólem hostujícího kytaristy Douga Aldriche, budoucího člena Whitesnake) a „Chainsaw Charlie (Murders In The New Morgue)“, jenž opět patří k naprostým vrcholům nejen desky, ale i celé diskografie kapely. V podstatě ani jedna z dalších položek alba, ať už se jedná o divočejší „Doctor Rockter“, „I Am The One“ nebo baladičtější kousky „The Gypsy Meets The Boy“, „The Idol“, korunované tutovým hitem „Hold On To My Heart“, nemá v sobě ani kapku průměrnosti a vše pak exploduje v závěrečné desetiminutové „The Great Misconceptions Of Me“, která v sobě koncentruje všechny prvky předchozích devíti skladeb.

Tím bylo řečeno už naprosto vše. „The Crimson Idol“ je jedna z desek, které se umělci povedou napsat maximálně jednou za celou kariéru. Blackie Lawless si tento svůj vrchol vybral v roce 1992. Jenže za to zaplatil velkou daň. „Divím se, že jsem tohle album vůbec přežil. Stálo mě obrovské množství sil,“ říkal s odstupem času zpěvák. Faktem však bylo, že v té době kulminovala Lawlessova závislost na alkoholu a v kombinaci s drogami musel být po vystoupení doslova odnesen z pódia festivalu Monsters Of Rock v britském Donningtonu, kde W.A.S.P. (poprvé zde hráli v roce 1987) vystoupili se společnosti Iron Maiden, Skid Row, Thunder, Slayer a The Almighty. Na následující turné Monsters Of Rock se už kapela nevypravila, místo nich zaujali místo Testament a Warrant. Čekalo se už jen na Blackieho prohlášení. To přišlo velice brzy. Lawless v něm oficiálně ukončil svou hudební kariéru.