W.A.S.P. - Unholy Terror

Že „Helldorado“ nesplnilo očekávání, bylo jasné už od prvních recenzí. Část kritiků sice kvitovala návrat k přímočarému rock n'rollu, ovšem ani ti smířlivější si prostě nemohli nevšimnout, že skladatelsky začíná kapele vysychat životadárný pramen a že tytam jsou časy, kdy Blackie Lawless i Chris Holmes hýřili neotřelými nápady. Rovněž fanoušci „Helldorado“ přijali se smíšenými pocity, kapelu po experimentálním „Kill Fuck Die“ sice vzali na milost, ale těžko by se našel jen jeden jediný, který by „Helldorado“ považoval za svou nejoblíbenější položku v diskografii W.A.S.P.

Ony protichůdné názory samozřejmě nemohly uniknout ani Lawlessovi, který pak hned v rozhovorech říkal, že se s W.A.S.P. vrátí tam, kde jim to šlo nejlépe. Do dob „The Headless Children“ či „The Crimson Idol“. Tvrzení to bylo odvážné, protože i sám tvůrce si musel být vědom, že novou desku ihned vystavuje srovnávání s největšími monolity své kariéry. Fanoušci sice začali větřit, že by mohla přijít další velká věc, ovšem v táboře W.A.S.P. na to nepanovala vůbec přívětivá nálada. Z party, která se po návratu Holmese prezentovala jako sevřený celek, najdou byly trosky a opět to vypadalo, že ostatní muzikanti tvoří Lawlessovi křoví. Principál navíc definitivně převzal skladatelské otěže, což nelibě nesl zrovna Holmes. Navíc se začalo šachovat i s bubenickým místem, kde si Stet Howland nemohl být jistý, jestli je stále v kapele nebo ne, a ve studiu se stále častěji začal objevovat Frankie Banali, člen kapely právě z dob „The Crimson Idol“, kterému už zase jednou lezly na nervy otravné manýry Kevina DuBrowa v jeho domovských Quiet Riot.

„Bude to deska o tom, jaký je současný svět,“ říkal Lawless, „je to hnusné místo, tak nečekejte žádné love songy.“ Druhým dechem zdůraznil, že párty atmosféra z „Helldorado“ je už nadobro pryč. To je jasně slyšet i z otvíráku „Let It Roar“, který přesně navozuje atmosféru z dob „The Headless Children“. Všechno je tedy v pořádku a na svém místě? Jen naoko. Hned z druhé, velice ostré „“Hate To Love Me“, je vidět, že Blackieho snahy vychází jen z poloviny. Stylově se sice W.A.S.P. uhnízdili přesně tam, kde je jim dařilo nejlépe, ale skladatelské tápání pokračuje. Blackie sice po letech přiznal, že v době na přelomu milénia procházel tvůrčí krizí, ovšem v době vydání „Unholy Terror“ jakékoliv pochybnosti odmítal.

Faktem ale je, že deska je spíše jen lehce, velmi lehce nadprůměrná. Je na ní možná ještě více hluchých míst, než na „Helldoradu“, když především vypalovačky jako zmíněná „Hate To Love Me“ nebo „Who Slayed Baby Jane?“ nefungují tak, jak by měly a refrény jsou mnohem méně výrazné, než tomu bylo v minulosti. Navíc nepochopena zůstala také baladická „Evermore“, kterou srážel k zemi především Blackieho úmysl vytvořit novou „Forever Free“. To se ovšem ani zdaleka nepovedlo. „Unholy Terror“ proto stojí na třech stěžejních skladbách, o kterých se dá mluvit jako o těch, které album zachraňují. Jedná se o patrně nejlepší věc desky „Loco-motive Man (And The Killer Babies)“, „Raven Heart“ a závěrečnou „Wasted White Boys“, kde Chrise Holmese u kyary nahradil ostřílený Roy Z., který proslul nejen jako producent, ale také spoluhráč Bruce Dickinsona.

S Holmesem totiž opět vyvstaly problémy. „Ty nikdy nezmizely,“ tvrdil Lawless, „jen jsme je zametli pod práh v euforii ze znovunalezeného společného hraní.“ Holmes se samozřejmě nezbavil svých návyků, a i když Lawless tvrdil, že nebyly důvodem prvního vyhazovu z kapely, roli v něm určitě hrály. A podruhé znovu. Ony totiž doby, kdy do sebe všichni členové lámali dvě láhve vody Smirnoff denně, byly dávno pryč, ovšem Holmes se svých excesů vzdát úplně nechtěl. Oficiálně se uvádělo, že opustil W.A.S.P. po vzájemné domluvě, ovšem situace byla o něco méně růžová. Nakonec zmizel i Stet Howland, když jeho místo zase obsadil Banali, aby se oba bubeníci v budoucnu na svém postu ještě prostřídali.