METALITE - Heroes In Time

Hodnocení debutu kapely Metalite nelze začít jinak, nežli zmínkou o spolku Amaranthe. Ten je totiž hlavní, a také přiznanou inspirací těchto švédských noviců, kteří v podstatě prezentují jeho přístupnější a o mužské vokály lehčí verzi. Právě důraz na mixování growlingu s melody zpěvy mě vždy odrazoval od podrobnějšího zkoumání známé party, u Metalite tento zádrhel odpadá a najednou je vše – alespoň pro mě – daleko zábavnější. Jestli to budete cítit podobně, záleží na tom, do jaké míry jste nakloněni moderním postupům, které jsou úzce spojeny s všudypřítomnými elektronickými hrátkami, jež nezřídka flirtují s techno, trance a tanečními prvky.

Jinak řečeno, pokud vám tato slova smrdí, běžte rychle od toho. Téměř každý tón alba „Heroes In Time“ je prosycen syntetickými tanečky, které jsou na stejné, ne-li vyšší úrovni, nežli kytary. Ty do popředí vystupují vlastně jenom v sólových partech, o to víc je ale jejich hra zábavnější, zvlášť s ohledem na přímočaré kompoziční postupy. Švédští autoři totiž nic výrazně nekomplikují a jedou na prvoplánově hitový efekt, což jim není možné vyčítat, jelikož jejich tvorba nepostrádá dynamiku, švih a energii. Zlatou – nebo vzhledem k hodnocení spíše stříbrnou - korunu všemu nasazuje zpěvačka Emma, která vládne jistým a nikterak přeslazeným hrdlem. Jakmile její snahu zároveň doplní líbivě napsané vokální linky, rovná se zážitek stavu, pro nějž nemůžu najít jiný výraz nežli „šmrncovní“.

V tomto ohledu si slušně vede úvodní skladba „Afterlife“, stejně jako titulní věc nebo ojedinělý speedmetalový rychlík „Black Horse Rider“, vyloženě hitovou a příjemně svěží aurou pak oplývají tracky „Nightmare“, „Power Of Metal“ a „Over And Done“. Do povedené kategorie je nutné přičíst i baladickou kompozici „In The Middle Of The Night“ s vtahujícím pianovým preluidem a přitažlivými zpěvy, ve kterých se Emma pokouší o hlubší polohy, jež se jí z úst linou s úplně stejnou jistotou. Ostatní písně nijak významně nezaostávají, motivy v nich použité jsou ale přece jenom obyčejnější (s výjimkou bridge v kusu „Hunter“, jeho původní autorství ale patří Timo Tolkkimu), což pak vedle neustále pumpujících kláves a postupem času podobné rytmiky umocňuje splývání jednotlivých položek a nakonec alba jako celku. Songy proto lépe fungují v osamocených dávkách, zvlášť pokud jejich poslech absolvujete za použití optimální techniky, kdy perfektně vyniknou všechny kompoziční hrátky a instrumentální vrstvy (o zvuk se ostatně staral Jacob Hansen). Situace, kdy si občas pustíte některé skladby z tohoto alba, pak může znamenat příjemné zpestření vašeho obvyklého hudebního playlistu. Což není úplně zanedbatelný fakt.