CHILDREN OF BODOM - Hate Crew Deathroll

Pamatuji si, že jsme se před vydáním čtvrté studiovky bodomských sígrů v naší tehdejší partě dohadovali, jakou barvou bude deska opatřena. Každé z prvních tří alb mělo specifický odstín, proto jsme automaticky očekávali, že kapela v tomto trendu bude pokračovat. Jenže nestalo se, fošna „Hate Crew Deathroll“ se vrací k červené variaci, zkrátka proto, že žádná jiná možnost nebyla tak dobrá, jak pravil sám Laiho. Tato skutečnost se snad jeví jako málo důležitá, ukrývá v sobě ale jeden symbolický rozměr. S ukončením barvitých coverových hrátek totiž v podstatě zaniklo nejkreativnější a nejlepší období této finské kapely.

Přelom to sice nebyl nijak drastický, album z roku 2003 pořád nabízí dostatek výživných momentů, už tomu ale chybí punc jedinečnosti a mimořádné autorské rafinovanosti. Nicméně i tak jsme svědky dravé instrumentální hry, pánové (od prvního alba stále ve stejné sestavě) oproti předešlé desce značně přitvrdili, kytary částečně převzaly vládu nad klávesami a v žánrové strategii přibylo thrashových nebo groovy riffů. Texty surfují na vlně nasranosti, podstata výrazu „fuck off“ byla ostatně hlavním tematickým spojovatelem, Alexi dle svých slov potřeboval vypustit páru a "lyrický" obsah tomu plně odpovídá. Samozřejmě nemohlo být opomenuto jezero Bodom (song „Bodom Beach Terror“), hlavní náplní nahrávky je ale emotivní exprese, mnohdy značně specifická, což se projevuje už v názvech songů, které byly v době vydání alba terčem kritických až posměšných poznámek.

Všeobjímající a elektrizující energií napuštěná agrese je každopádně největším lákadlem desky, stejně jako výborný sound, na nějž opět dohlížel a doslýchal studiový navrátilec Anssi Kippo. Je to i z důvodu štědrého finančního jištění, ke kterému došlo spojením domovského labelu Spinefarm s nadnárodní firmou Universal Music Group v roce 2002. Album začíná mohutným úderem kláves a vzteklým hrábnutím do strun, brzy se přidají melodické vyhrávky, členité vrstvy s nečekaným elektronickým průnikem a pro kapelu nejčastější rychlé tempo, vše ve standardně kvalitním instrumentálním provedení. Na poplach tedy není nutné bít a nejpozději u čtvrté skladby „Bodom Beach Terror“ začne být zcela jasné, že se vlastně nic dramatického neděje, že to kapele pořád dobře hraje a v rámci metalové scény zůstává nadmíru osobitá, nicméně po skladatelské stránce už nejde o progres, ale spíše o vytěžování, neřkuli recyklaci invenčních vzorců známých z předešlých alb.

Sólové pasáže úvodní části desky nejednou připomenou „Reapera“, ojediněle i album „Hatebreeder“, změna přijde s položkou „Angels Don't Kill", která kombinuje tvrdé a zlověstně pochodující riffy s melodickými kudrlinkami, jež se nadnášejí jako ranní pára nad bodomským jezerem. Skladba opět plní jakousi rytmicky uvolňující funkci, která přemosťuje dílo k jeho finální a samozřejmě náležitě zběsilé části. Dynamická stavba fláku „Triple Corpse Hammerblow“ nachází svůj vrchol v dramaticky vyzývavé riffované, do které Alexi nervózně pronáší hlášku „don't push me“ (neprovokuj mě). Jde o natolik sugestivní úsek, že poslední, co byste chtěli udělat, by skutečně bylo frontmana kapely jakkoli nasrat.

Dvojice kompozic „You're Better Off Dead“ a „Lil' Bloodred Ridin'Hood“, se kterou Aleximu vypomohl druhý kytarista Kuoppala, je lehce kompozičně vyčleněná, když do obecnějších repetičních znaků vnáší méně jisté tvůrčí sevření a nakonec vyznívá lehce chaoticky, avšak nikoli ve víceméně pozitivním slova smyslu debutové fošny „Something Wild“. Akcie nahrávky se ale rychle zvednou v samotném závěru, a to díky titulní střele, která nabízí skvěle našlapanou zábavu s groovy vibracemi a nápaditě „vrzajícími“ kytarovými riffy. V textu si Laiho opět nebere servítky, s jistou mírou cynizmu bychom pak mohli na jeho zařvání „fuck you!“, které píseň – a tedy zároveň celé album – zakončuje, nahlížet jako na vzkaz posluchačům, že mu je od té chvíle jedno, co si o něm myslí a že na všechno začíná srát. Ono to tak (pravděpodobně) nebylo, text ve skutečnosti míří k internetovým pirátům, nicméně je nepopiratelné, že následující vývoj kapely k takovým úvahám velmi silně svádí.