KRUCIPÜSK - Sine Amore Nihil

Před pětadvaceti lety byli Krucipüsk zjevem na tuzemské hudební scéně, když se prezentovali neuchopitelnou směsí thrash metalu a hardcoru, poháněnou šíleným projevem zpěváka Tomáše Hájička. Když si poslechneme jejich novinku „Sine Amore Nihil“, v pořadí už jedenáctou, nezbývá než konstatovat, že za tu dobu, co kapela existuje se toho u ní (přestože v ní z původních členů zbyl jen Hájíček) změnilo pramálo. Prostě chtít po Krucipüsku, aby natočil v podstatě normální desku, která by se nevymykala aspoň těm nejzajetějším pravidlům rockové hudby, je úkol takřka nadlidský. To ale přece tuhle kapelu dělalo zajímavou. Nepominulo ale její kouzlo?

Zhruba před deseti lety to vypadalo, že určitě, a že s Krucipüskem je (v souladu s názvem jejich tehdejší desky) ámen. Sice nikdy už potom nedošli (a asi ani nikdy nedojdou) svého někdejšího vrcholu, dvojice alb „4“ a slavné „Druide!“, ale v posledních letech se zdálo, že přece jen kapela začíná zvedat hlavu. Vyloženě špatné období ohraničené spíše obskurními a od základu bídnými deskami „Amen“ a „Boombay“ bylo s příchodem alba „Tintili-Vantili“ pryč a Krucipüsk s minulou deskou tak trochu chytil vítr do plachet. Oproti hurikánu ze začátku tohoto tisíciletí se spíše jednalo o lehký vánek, ale přece jen odražení ode dna zafungovalo. I ti, kteří Hájíčkovu partu už dávno odepsali, povytáhli zvědavě obočí. Navíc energii začala kapela nabírat i na koncertních pódiích, takže se zdálo být všechno v pořádku.

Novinka „Sine Amore Nihil“ ("Bez lásky nic není") se proto neočekávala s takovým despektem jako deska minulá, která vlastně mohla jen překvapit, což se nakonec stalo. Nároky kladené na novinku už jsou proto vyšší. A ač se to zpočátku nezdá, dokáže je tahle deska splnit. Obroda Krucipüsku tedy trvá. Hudebně se sice tahle kapela už nikam dávno nevyvijí a vždycky je předem jasné, co svým fanouškům nabídne, přesto „Sine Amore Nihil“ zase není klasickou normální deskou. Je opět ztřeštěná, šílící, prostě krucipüskovská. Vlastně je tedy jen otázkou, jak silné nápady tentokrát Hájíček a spol. předloží. A nutno na tomto místě zmínit, že jsou možná nejsilnější od alba „Ahoj“ z roku 2007. To už sice signalizovalo ústup z tehdy velice silných pozic, ovšem ještě na tom nebylo tak špatně jako to, co přišlo posléze. Proto ani „Sine Amore Nihil“ se nemůže rovnat prakticky ničemu, co Krucipüsk stvořil do alba „Druide!“ a dosahuje úrovně nebo převyšuje všechno, co vyšlo po tomto zmíněném milníku.

Na novince jako kdyby kapela chtěla hodit za hlavu experimentování z desky jako „Rodinnej diktát“ (a Hájičkovy katastrofální sólovky „Kocour v troubě), které nadělala mezi skupinou a fanoušky hodně zlé krve a udělala album, které se „zaručeně“ u jejich posluchačů chytne. Opět tady není tak silná věc, takový hit jako třeba „Láska je kurva“, ale na druhou stranu je tu i hodně málo míst, kde si člověk klepe na čelo, co to zase ta Hájíčkova parta hraje. „Sine Amore Nihil“ obsahuje sice hodně málo vrcholových (čili hitových) míst, ovšem nabízí pestrou paletu klasických krucipüskovských kompozic. Fanoušek proto dokáže přimhouřit oči na úvodní podivností „Gin“, když pak dostane skladby jako „Love Song“, titulní „Sine Amore Nihil“ nebo pravděpodobně nejlepší kousek celého alba „Companeros“, kterou pohání kupředu skoro až nu-metalový riff ve skočném HC tempu.

Krucipüsk dnes už nemusí nikomu nic dokazovat a vlastně jen potřebuje jednou za dva, tři roky několik nových skladeb, které oživí jejich koncertní repertoár, protože tohle je především živá kapela. Takový účel splní „Sine Amore Nihil“ dokonale, protože skladeb, které se hodí do koncertního repertoáru je tu docela dost. Když pomineme pár nepovedených věcí („Buď zdráv“, „Gin“, strašnou „Bumárie“ a nakonec i jakousi podivnou hru na Tři sestry a Kabát v „Ty vole“), je tohle docela dobrá deska, která bude patřit v diskografii Libereckých k těm lepším.