BON JOVI - Lost Highway

Dann Huff, na začátku devadesátých let frontman hardrockových Giant, ovšem od poloviny stejného desetiletí producent (stál třeba za deskou Megadeth „Cryptic Writings“), který o pár let poté plně a definitivně propadl country music, byl na přelomu let 2006 a 2007 velmi důležitý člověk. Jon, který country ve své podstatě miloval odjakživa, byl ve své kůži, když po žebříčku směrem vzhůru stoupal jeho duet s americkou country hvězdou Jennifer Nettles „Who Says You Can't Go Home“ a stále mluvil o potřebě natočit country desku. Zbytek kapely byl sice zdrženlivější, ovšem z historie víme, že Jon je nekompromisní šéf a celá kapela se v té době už točila kolem něho. Právě v době „Lost Highway“, kdy svou pozici upevnil jak producent a skladatel John Shanks, tak tenkrát i Dan Huff, začínal pociťovat kytarista Richie Sambora, vystrnaděný z konečného procesu nahrávání, svou druhořadou úlohu, která, i přes drobné vzepětí v období desky „The Circle“, vedla k jeho definitivnímu odchodu v roce 2013.

„Byl to hodně odvážný krok, zkusit něco takhle nového,“ zmínil Huff, když se deska pomalu začínala uzavírat. Podle jeho slov bylo ve studiu cítit pouto soudržnosti, ovšem tentokrát už hlavně mezi ním (u Bon Jovi ale touto deskou také skončil), Johnem Shanksem, Desmondem Childem v roli výkonného producenta (rozuměj tedy člověka, který toho moc pro hudbu neudělal, ale vzal si největší peníze) a Jona. Zbytek kapely se právem cítil odstrčen.

Pilotní singl, který vyšel v květnu 2007 v podobě balady „(You Want To) Make A Memory“ toho o country desce moc nenaznačoval. „Netvrdil bych, že „Make A Memory“ je country song. O pop taky nejde. Každopádně je to skladba plná emocí a lidi jí zbožnujou,“ podotkl na její adresu Huff. Nezbývá s ním než souhlasit, protože právě ona balada, pod kterou se ne náhodou podepsala osvědčená trojice Jon, Richie Sambora a Desmond Child, je určitě největším hitem celé desky a skladbou, která album táhla kupředu, přestože úplně jiným směrem než zbytek skladeb. „Make A Memory“ s geniálním klavírem Davida Bryana je tak jednou z opravdu velkých balad Bon Jovi a může se hrdě přirovnat k „Never Say Goodbye“, „Bed Of Roses“ či „Always“. Kdyby se to vzalo do krajnosti, dalo by se tak u „Lost Highway“ mluvit jako o desce jednoho hitu. Ovšem bylo by to tvrzení trochu nespravedlivé.

„(You Want To) Make A Memory“ je bezesporu ta nejlepší skladba desky, která vlastně jako jediná připomíná, čím v minulosti Bon Jovi byli. Zbytek alba je už trochu níže než tato zmíněná skladba. Určitě to není ale dané tím, že se jedná ostrou výhybku směrem do krajin country rocku, ale tím, že se předloženým materiálem nepodařilo dosáhnout kvality minulého „Have A Nice Day“. Jsou tu samozřejmě momenty, kdy se dá mluvit o výtečných věcech, kdy mají Bon Jovi sílu. Mezi ně můžeme směle zařadit titulní „Lost Highway“, odsýpavé „Whole Lotta Leavin'“ a „One Step Closer“, závěrečnou rozvernou „I Love This Town“ a nakonec i klasickou countryovou baladu „Till We Ain't Strangers Anymore“ s hostující hvězdou amerického country popu LeAnn Rimes.

Silnějších věcí se ale tentokrát nepodařilo nashromáždit tolik, abychom „Lost Highway“ mohli řadit do prvního šiku alb Bon Jovi, či lehce za něj. Určitá tvůrčí vyhořelost je patrná ze skladeb „Summertime“ (ta jako kdyby kapelu překvapivě vracela někam k „Bounce“), „We Got It Going On“, kde hostuje americké country duo Big & Rich nebo „Seat Next To You“, kde už Bon Jovi skutečně nemají takovou sílu, jak se zdálo před dvěma lety. To nakonec poznali i fanoušci kapely, kteří sice „Lost Highway“ úplně neodmítli, ale stavěli se k ní vlažně. Důležité pro Bon Jovi ale bylo, že s touto deskou dokázali oslovit i úplně jiný okruh posluchačů, který jí nakonec pomohl (přestože se tam dlouho neohřála) k prvnímu místu v oficiální americké hitparadě, což byl její první top od desky „New Jersey“.

V podobném duchu s řadou hostujících muzikantů (mnoho jich je slyšet i na albu, když se jedná zejména o hráče na pedálové steel kytary či housle) se odehrálo i následující turné. K jeho konci ale už kapela začala znovu nasazovat rockovější tvář, která se plně projevila na další desce z roku 2009 „The Circle“, kde se kapela vrátila nejen ke stylu, ale i k formě z doby „Have A Nice Day“. Bylo to ovšem naposledy, protože obě její další desky se už vyznačovaly sestupnou tendencí. Jenže tanhle kvartet z New Jersey i přes citelnou ztrátu Richieho Sambory ještě neřekl poslední slovo. I když Jonovy vlasy trochu zbělaly, rysy zhrubly a vrásky se prohloubily, takoví fešáci přece na důchod nemyslí.