THAUROROD - Coast Of Gold

Novinka finských Thaurorod přichází na světlo powermetalového světa pět let po fošně „Anteinferno". Sestava zůstala neměnná, což je výjimečný stav zejména s ohledem na vokální pozici, na které se v této kapele vystřídalo šest umělců (včetně Michele Luppiho), než se slova chopil Andi Kravljaca z Bosny a Hercegoviny. Jeho situace přitom nebyla vůbec lehká, kromě nutnosti absolvovat nehorázné vzdálenosti při přejíždění z původního bydliště do Finska musel rovněž snášet postoj některých členů, kteří o jeho angažování nejprve nebyli stoprocentně přesvědčeni. Andi se nicméně osvědčil, postupem času přesunul bydliště do severské země a v případě novinky se dokonce stal plnohodnotným autorem, který údajně dbal na co nejrychlejší vyznění svých položek.

A akcelerační tah desky je opravdu o něco urputnější, nežli tomu bylo minule, nejde však o takový posun, abychom zde kupříkladu mohli mluvit o úrovni (původní) tvorby Britů Dragonforce, kterými se mimochodem Finové nechávají hojně inspirovat, a to právě při speedmetalových písních (viz blast beaty, zběsilá sóla, popěvky atd.). Jízdy "Power", „The Commonwealth Lives“ a „Feed The Flames“ pak dosáhly výjimečného stavu, když se v podstatě vyrovnávají svaté trojici songů „Planet X“, „Victor“ a „Path“ z minulého studiového zápisu. Další rychlík „My Sun Will Rise“ už ale stojí o něco níže, což je možné vztáhnout i na některé z dalších písní nového alba.

Snad je to tím, že skládají všichni členové kapely, nicméně je pravda, že deska není úplně konzistentní a z kvalitativního hlediska nejednou zakolísá. Máme zde obstojné písně, mezi které patří šlapavá „Coast Of Gold“, sytými orchestracemi nabytá „Into The Flood“ či "Illuminati" s dobrým refrénem. Ještě o kousek lépe si vede zajímavě vystavěný flák „24601“ s postupným zrychlováním a hitovým chorusem, potažmo křehký akustický opus „Halla“ s velmi podmanivým sólem. Oproti těmto kompozicím ale stojí song „Cannibal Island“, jenž dojíždí hlavně na refrén s vyřvávaným slůvkem „Welcooome“, které začne brzy lézt na nervy. Spolu s méně lákavými slokovými linkami některých písní a ne úplně dotaženým soundem mi právě to brání v možnosti vynášet třetí studiovku Finů vysoko do recenzentských nebes, třebaže ji nemalé kvality ani v nejmenším neupírám.