PRIMAL FEAR - New Religion

Pátá studiovka Primal Fear s titulem „Devil's Ground“ sice zaznamenala úspěch, nicméně hudebníci po jejím vydání moudře usoudili, že by již napříště nebylo od věci malinko jiné, nežli urputně heavíkové směřování, kterým putovala v podstatě všechna dosavadní alba kapely. Matt Sinner při této příležitosti využil služby svého kamaráda Matze Ulmera, jenž rozumí orchestrálním aranžmá, přičemž se tato spolupráce po albu „Seven Seals“ ještě prohloubila na sedmé řadovce „New Religion“, která v několika momentech nabídla skutečně nečekaný, stejně jako mimořádně skvostný hudební obsah.

Leckdo by si ony (na poměry kapely výrazné) progresivní hrátky mohl dát do spojitosti s přechodem Primal Fear od Nuclear Blast k labelu Frontiers Records (na rozlučku vyšlo v roce 2006 kompilační best of), Matt ale něco takového odmítá a dodává, že v úvahu přicházelo deset větších vydavatelů a Frontiers prostě vyšel jako nejlepší. O žádnou hudbu na objednávku nebo něco podobého tedy nejde, stejně malý vliv na vyznění desky měla situace, která nastala během nahrávání, kdy po dlouhých diskuzích z Primal Fear podruhé odešel kytarista Tom Naumann (aby se v roce 2015 zase vrátil), jehož nahradil Henny Wolter, který s kapelou rovněž udělal svoji zkušenost, a to v období mezi lety 2000 až 2003. Jinak vše zůstalo při starém a autoři nové skladby psali - opět ve svých vlastních studiích – právě s ohledem na výše zmíněnou potřebu stylového zpestření, k čemuž dále Matt Sinner dodává: „Skladba „Metal Is Forever“ z desky „Devil's Ground“ byla ultimátním metalovým příspěvkem, dál již nebylo možné zajít, a proto jsme začali uvažovat o kompozičním posunu.“ Skutečnost, že se kapela po albu „New Religion“ opět naplno vrátila k původní heavíkové urputnosti, ponecháme prozatím stranou, abychom se mohli naplno soustředit na popis tohoto mimořádného hudebního díla.

Nelze se ovšem domnívat, že pánové nadobro upustili od hutné metalové riffáže, rozjezd díla v podobě nátisku „Sign Of Fear“ naopak o žádných experimentech nesvědčí, kytary brousí thrashové hrany, do toho Ralf ječí jako zběsilý (a jde mu to náramně), závěr skladby se ovšem nese ve znamení uvolňujících vyhrávek, jejichž melodická přítulnost jakoby chtěla symbolicky předznamenat navazující dění. Počínaje písní „Face The Emptiness“ se totiž na příjemně dlouhou dobu začne odvíjet nejen nejchytlavější pasáž nahrávky, ale dost možná i kompletní metalografie kapely. Poklidné tempo s výraznými klávesovými tahy a hlavně neskutečně přitažlivé vokální linky, ve kterých lze tušit cosi nového a vznešeného. Těžko říct, zda je lepší bridge nebo refrén (či krátké, ale parádní sólové vyústění), každopádně poslech dané skladby je čirou radostí. První překvapení máme tedy za sebou, ještě větší nás ale čeká v položce „Everytime It Rains“, a to nejen díky úvodním elektronickým průnikům, ale hlavně hostujícímu hrdlu Simone Simons (Epica), která si s Ralfem střihla odzbrojující duet, autoři se totiž při psaní vokálů nebývale vytáhli i v případě této písně, s jejíž přípravou vypomáhal také (nejen) kytarista Magnuss Karlsson, který se ke kapele připojil o rok později a setrval v ní do dnešních dnů.

V navazující titulce zahrozí dravé kytary a další přehlídka oktávových možností Ralfa Scheeperse (kdo si při jeho výškách nevzpomene na Halforda, ať to radši ani neříká), nicméně s nástupem refrénu se zase dostáváme do hudebního ráje, což dodává přidaný rozměr i onomu syrovému riffovému okolí, ať už v této, či kterékoli z dalších obdobně koncipovaných skladeb. No a pak přijde samotný vrchol, opět nejen tohoto díla, ale rovnou celé historie kapely. Kompozice „Fighting The Darkness“ je rozdělena na tři části (s názvy "Fighting the Darkness", "The Darkness" a "Reprise"), které dohromady pokrývají bezmála devítiminutovou plochu, avšak ta je až po okraj nasycena autorskou nápaditostí a brilancí. Mazlivý, klavírně-smyčcový úvod brzy vyústí do refrénového partu, jenž je nadopován takovou invenční silou, že mu jeho časté opakování během písně nijak neškodí, spíše s každým dalším zněním jen a pouze roste. Ve druhé části dojde na působivě stupňovanou instrumentální hru, jež naplno rozvine hlavní – a opět megachytlavé – motivy, které dají vyniknout skvěle vygradovanému finále. Krásné zakončení krásného hudebního monolitu, nezbývá než hluboká poklona jeho autorům!

Poté se dílo uchýlí k tradičnější tváři kapely, nejprve ve formě ostře řezavého, avšak v rámci alba zřejmě nejslabšího počinku „Blood On Your Hands“, o kus lépe si vede výrazněji melodický štych „The Curse Of Sharon“, který do příjemně nekomplikované stavby opět vsunul libý refrén. Silně vtahujícím motivem se pyšní také „Too Much Time“, hutnou zeminu válu „Psycho“ (kypřenou ještě drsnější baskytarou) uvolní nadýchaný bridge, chorus tentokrát čpí jistou bezradností. Svižná jízda „World On Fire“ už baví v celé hrací délce, stejně tak „The Man (That I Don't Know)“, jenž se vrací k orchestracím, které prospěly jeho temně baladickému, procítěnému a chytře budovanému obsahu.

Album „New Religion“ dávalo již samotným titulem – ale také hořícím orlem evokujícím bájného Fénixe - najevo, že se autoři uchylují k čemusi novému. A tato (pro mnohé) naděje byla bohatě naplněna, když autoři překvapili několika svůdně odlehčenými a hlavně mistrovskými skladbami. Část fanoušků možná brblala, prodeje však nebyly špatné a minimálně se vyrovnaly předchozí desce „Seven Seals“, kapela navíc po vydání alba absolvovala vůbec nejrozsáhlejší turné v historii. Proto trochu zamrzí, že se počínaje osmým studiovým zářezem pánové opět vrátili k tradičnímu stylu, který kopíruje kompoziční linie konzervativního archaismu. O dobré položky na novějších albech pořád ochuzeni nebudeme, nicméně již chybí punc výjimečnosti a ojedinělé tvůrčí nápaditosti.