SCHWARZER ENGEL - Kut der Krähe

Viva La Musica!

Černý anděl v nejchytlavější skladbě svého šestého alba „Kult der Krähe“ tvrdí, že hraje metal a z určitého úhlu pohledu má pravdu – tenhle obecný pojem je dnes už tak široký, že smícháte-li na jedné straně gotickou potemnělost a depresivnost a na druhé straně ji natlakujete výraznou germánskou striktností, pochodovým tempem a drnčivě sekanou němčinou, až z toho celkem přirozeně- byť je to jiná vesnice - leze přirovnávání k Rammstein, do metalové škatule se v pohodě napasujete (obzvlášť když vám už na třetím albu jistí záda Massacre Records, ke kterým se Schwarzer Engel po jedné albové přestávce znovu vrátili).

Co tedy čekat od „Kultu vrány“? Spoustu houpavých melodií, výrazných kláves, silnou atmosféru, melancholii, občasnou zkratku až kamsi k popu či na diskotékový parket, mateřský jazyk (který k těm pochmurným náladám většinou velmi dobře pasuje) Davea Jasona, původně jediné postavy tohoto projektu ze Stuttgartu, a v konečném součtu vcelku působivé míchání majestátnosti a agresivity. Kombinování dramaticky potemnělých nálad a těžkopádného masivního riffu, podpořené vláčným ležérním zpěvem a zdůrazněných sekaně strohým rytmem v „Krähen an die Macht“, živější zpěvnost v chytlavém sloganu největší hitovky „Viva La Musica“ se silnou pochmurností, naředěnou pasáží s romantickými klávesami, u které si snadno dovedete představit, jak si Schwarzer Engel majestátně připijí z jednoho poháru s Petrem Štěpánem z XIII, století, diskotékově měkkou a tanečně uvolněnou „Ein kurzer Augenblick“, depresivní „Requiem“ s ultrapomalým tempem, pozvolna narůstající atmosférou a velmi působivým funebrálním klimprem v pozadí, špetku provokativního jedu v pichlavé „Meerflucht“… dalo by se pokračovat, byť Schwarzer Engel téměř bez výjimky staví na stále stejné náladě, nedá se ani v nejmenším říct, že vařil jen z jednoho kusu masa a že by se deska srazila do jednolité nepřehledné masy.

„Kult der Krähe“ je hodně přehledné a celkem snadno odhadnutelné album (ty výše zdůrazněné nuance tohle tvrzení nezmění), které je svým způsobem směřované na poměrně specifickou ortodoxní skupinu (tu rozhodně velmi potěší), případně je jeho úspěch částečně podmíněn tím správným duševním (potemnělým) rozpoložením, i bez něj se však můžou některé z melodií celkem snadno pod kůži zavrtat.