FORTY SHADES - Blackstar Diamond

Počátky historie švýcarské kapely Forty Shades jsou poměrně zábavné. Jen je mi trochu záhadou, proč se Forty Shades tak hrdě hlásí k období, kdy zpěvačka Manuella Kraller (pamatujete na její čtyřleté působení v Xandrii) založila s klávesákem Tobiasem Gutem spolek Nagor Mar, který se orientoval na hudbu ve stylu Nightwish a Evanescence a poté, co po sobě zanechal pouhých pár písní, se v roce 2012 rozpadl. Tedy, rozpadl. Tobias Gut, se kterým z Nagor Mar přešel i bubeník Christain Wittwer, začal spolupracovat s Tosse Baslerem, zpěvákem Crematory, a se zcela jinou sestavou a hudebním zaměřením kluci rozběhli Forty Shades, se kterými se aktuálně propracovali k druhému albu „Blackstar Diamond“.

Pro velmi silný potenciál téhle desky je zásadních několik věcí – Forty Shades postavili „Black Diamond“ na koncepčním futuristickém a poněkud ponurém příběhu o tradičním souboji mezi dobrem a zlem a snahou udržet rovnováhu moci ve vesmíru, jehož součástí je i zvláštní planeta Blackstar Diamond. Celkovou výpravnost a dramatičnost příběhu se jim pomocí hudby podařilo ztvárnit velice podařeným způsobem. Silně k tomu přispívá fakt, že Forty Shades do svých tónů pustili pořádnou porci velmi přístupné progresivity, takže jejich kompozice jsou košaté, ne úplně snadno předvídatelné, ale přitom melodické a lehce vstřebatelné. Důležitým bodem jsou pak i hlasivky Tosseho Baslera. Ten si ze své domovské kapely přinesl velmi přirozenou až gotickou potemnělost, dravost i eleganci, která na té zmíněné dramatičnosti má ohromný podíl, leckdy je jeho vyhrocený zpěv naprosto strhující, aby vzápětí svým leckdy až hladivý hlasem v bouřlivém víru emocí působil příjemně zklidňujícím dojmem.

Vzhledem k bouřlivé zápletce příběhu možná trochu překvapí vysoký podíl skladeb v pomalejším tempu. Obzvlášť, když tyto jsou z větší části umístěny v samotném závěru alba, ale i přes tento zdánlivý dramaturgický škraloup děj neztratí nic ze svého spádu až do samotného finále. Však taková „Idol Worship“ s pochmurnou náladou, piánem, elektrizujícími klávesami, majestátností, poeticky klenutým refrénem i kontrastně řezavým vyhroceným kytarovým sólem rozehrává skvělé divadlo a v následné decentní „The Veil“ s melancholickým nádechem a zdvojenými hlasy bouří emoce až se savatageovskou noblesou. Možná paradoxně vzhledem k tomu vláčnějšímu tempu v druhé polovině desky tak jako nejsilnější kousek celého vyprávění vychází velmi pestrá a proměnlivá „Downfall Of A Paradigm“, která se z tklivé sólové kytary v úvodu odrazí až do speedového tempa, ve kterém smíchá výbušnou energii s vokální graciézností, aby v následné pomalejší majestátní pasáži opět silně zabouřila s pocity, či švihácky jedovatá a teatrálně šťavnatá „Dichotomie“ s příjemně šlapavým riffem a výhružně zvonivými klávesami. To vše je podpořeno sytým a přehledným zvukem a velmi šikovnou hračičkovostí všech muzikantů (sledovat bicí party je parádní dobrodružství) v celém nabídnutém menu .

Klobouk dolů, album „Black Diamond“ je nabité parádními nápady a jejich skvělou realizací až po okraj!