Ozzy OSBOURNE - Ozzmosis

Pokud se dá mluvit o tom, že Ozzyho kariéra po albech „The Ultimate Sin“ a „No Rest For The Wicked“ postupně padala dolů, deska „No More Tears“ rozsvítila Madmanovu hvězdu opět tím nejjasnějším světlem. Řeči o odchodu do důchodu a pojmenování následného turné „No More Tours“ se nakonec ukázaly jako neopodstatněné a proto další část dvouletého putování světem nesla název „Retirement Sucks“. Už u toho ale nebyl Zakk Wylde. Ten s Ozzym dokončil první část turné, které vyvrcholilo 15. listopadu 1992 v kalifornském Cosa Mesta, což měl původně být poslední koncert Ozzyho kariéry. Místo toho došlo ale k události naprosto nečekané. Na akci se totiž objevili i Black Sabbath. Tedy přesněji Tony Iommi, Geezer Butler a Bill Ward. Jejich tehdejší zpěvák Ronnie James Dio se koncertu odmítl účastnit, s tím, že on „rozhodně nebude předskakovat někomu, koho nahradil“. Společně s Black Sabbath proto vystoupil zpěvák Judas Priest Rob Halford, aby nakonec došlo k tomu nejočekávanějšímu, spojení někdejších kolegů, kteří kdysi dávno definovali heavy metal.

Ozzy však tímto vystoupením svou kariéru neuzavřel. Znovu vyrazil na cesty, znovu s basistou Mikem Inezem, bubeníkem Randym Castillem a náhradníkem za odpadlého Wyldea, slovutným Stevem Vaiem. Bylo však jasné, že tohle řešení nemá budoucnost, protože Vai stále pracoval na sólové kariéře. Turné nakonec ale s Ozzym dojel a přestože na živém albu „Live & Loud“, vydaném v červnu 1993 hraje pouze Zakk Wylde, hodnotil Vai působení po Madmanově boku jako pozitivní a dobrou zkušenost. Ovšem rok 1994 zůstává jakýmsi odpočinkovým časem, během kterého Ozzy začíná sám, bez jakékoliv kapely, připravovat materiál pro další desku.

Příběh alba „Ozzmosis“ se tak začíná psát ve chvíli, kdy Geezer Butler opustil znovu řady Black Sabbath, protože se nedokázal ztotožnit s tím, kam se kapela vyvíjí s Tonym Martinem za mikrofonem. „Tohle nemá s pravou podstatou Black Sabbath nic společného,“ nechal se slyšet tenkrát a brzy na to už se jeho manželka a manažerka Gloria spojila s Ozzyho manželkou a manažerkou Sharon, aby alespoň na chvíli opět cesty svých mužů svedly dohromady. Jasno nebylo ani na pozici kytaristy a bubeníka. Ozzy chvíli koketoval s Alexem Skolnickem, dvorním kytaristou thrashmetalových Testament, aby nakonec místo získal člen hairmetalových Lizzy Borden Joe Holmes. Ani Randy Castillo se v té době do Madmanovy náruče nevrátil a proto za bicí soupravu zasedá Deen Castronovo, který předtím hrával v hardrockové superskupině Bad English.

Brzy ale Madman povolává Zakka Wyldea, aby se spolu s ním pustil do psaní materiálu, u kterého poprvé za celou kariéru není basista Bob Daisley. Ve studiu jsou navíc přítomni profesionální skladatelé jako Jim Wallance (Bryan Adams, Aerosmith, Rod Steward, Tina Turner nebo Kiss) a opět ostřílená producentská dvojice Duane Baron a John Purdell, která měla dohlédnout na to, aby deska zněla přesně dle měřítek tehdejší doby, kterou ovládal hutný kytarový zvuk ze Seattlu a zároveň, aby neztratila klasickou Ozzyho tvář. Což se rozhodně povedlo… Nepodařilo se sice předložit tak skvělý materiál jako v případě „No More Tears“ a je nutné uznat, že „Ozzmosis“ trpí několika kvalitativními výkyvy, ale přesto přináší momenty, které lze bez uzardění psaovat na jedny z nejlepších v celé Osbourneově kariéře.

Mezi ně bezpochyby patří úvodní „Perry Mason“, možná jedna z nejlepších věcí, jakou kdy tento zpěvák kdy dal dohromady. Skvělý kladivový riff, který ve své době nemohl být modernější, úchvatné harmonie a podmanivý refrén z „Perry Mason“ už v době vydání udělaly jasnou klasiku. Podobně jako následující „I Just Want You“, která ale tepe na jemnější strunu a poprvé ukazuje, že kromě kytary budou na nové desce hrát velkou roli i klávesy, o které se tentokrát postaral člen slavných artrockerů Yes Rick Wakeman. Skladbu táhne kupředu skvělá linka zpěvu, která vybuchuje v neméně geniálním refrénu, čímž je dané, že spojení obou úvodních skladeb psalo historii rocku a metalu devadesátých let. Proto se také není co divit, že následující „Ghost Behind My Eyes“, kupodivu opět pomalejší věc, stojí ve stínu obou úvodních monster. Z toho se nepodaří vykročit ani „Thunder Underground“, která jako kdyby chtěla navázat na Ozzyho dávnou práci v Black Sabbath a která vlastně zaujme jen přetvrdými Wyldeovými riffy. Další vrchol ale přichází záhy. Opět pomalejší „See You On The Other Side“, výsledek to znovuobnovené spolupráce s Lemmym Kilmisterem, vystřeluje „Ozzmosis“ znovu do vesmíru a deska chytá druhý dech.

Výtečná „Tomorrow“ pomyslně otevře druhou stranu opět v trochu líném středním tempu, ale znovu jsou tu skálopevné riffy a Ozzyho až nezvykle vypjatý zpěv, které i z této skladby dělají výbornou věc. Naopak v „Denial“ a „My Little Man“ (na té spolupracoval Steve Vai) se Ozzy na „Ozzmosis“ dotýká pomyslného dna, když nedokázal přijít se stěžejním momentem, který by zaručil, že se nebude jednat jen o dvě obyčejné skladby. „My Jekyll Doesn't Hide“ už působí lépe, což je především zásluha Zakka Wyldea, který v této skladbě vymáčkl jeden z nejlepších riffů na albu. Ovšem i tak tahle píseň jen připravuje půdu pro velké finále, kterým je balada „Old L.A. Tonight“, jeden z nejgeniálnějších Ozzyho pomalých kousků, jenž je korunován strhujícím, bombastickým refrénem.

„Ozzmosis“ se v době vydání stalo docela velkým hitem, a i když se prodejní čísla „No More Tears“ zopakovat nepodařilo, pro Ozzyho bylo nesmírně důležité, protože mu pomohlo přežít v době, kdy hardrockoví a heavymetaloví dinosauři vymírali po stovkách. To, že Ozzy kdysi přestál punkovou horečku a to, že si dokázal poradit i s grungeovým šílenstvím dokládá, že se jedná o nadčasového umělce. A nadčasová je (i přes zmíněné nedostatky) i „Ozzmosis“.