FROZEN LAND - Frozen Land

Touhou hudebníků z kapely Frozen Land je údajně vyvolat ducha finského power metalu let devadesátých. A je pravda, že se na jejich stejnojmenném debutu něco takového odehrává, avšak nikoli v dobrém slova smyslu. Ani v nejmenším nic nenamítám proti oprašování ověřených postupů, zvlášť ze zmíněného a tedy žánrově velmi plodného období, pokud ale dotyční nechtěli být pro smích, bylo záhodno k dané snaze přidat určitý podíl osobitosti. A právě to finská pětice z Frozen Land nepochopila, když na prvním albu v podstatě vykradla tvorbu Stratovarius, přičemž se – celkem logicky - nejvíce čórovalo ze stěžejních fošen „Episode“ a „Visions“.

Již úvodní „Loser's Game“ čpí Tolkkim (potažmo Dreamtale či Sonatou) na 1 880 kilometrů (přibližná vzdálenost České republiky od Finska), ať už se týká instrumentace či vokálních linek, speedmetalový tah písně a obstojné sólo nicméně leccos vynahrazují, což platí také pro počinky „Mask Of The Youth“ a „The Rising“, kde ovšem dochází ke změně, jelikož refrénové klenutí nevybírá Stratovarius, ale švédskou neoklasickou partu Time Requiem (konkrétně song „Grand Opus“). Horší situace nastává v případě střednětempých skladeb, kde se hráči nemohou maskovat rychlomelodickou energií a slabiny tak vystupují na povrch mnohem zřetelněji. Naplno se kupříkladu potvrdí, že zpěvák Tony Meloni není bůhvíjak dobrý, kteroužto skutečnost je možné považovat za poslední hřebík do pomyslné hudební rakve (jen na okraj: vůbec nejhůře dopadl song s názvem "Underworld (Manala)").

Poslech alba tak začne postupně celkem otravovat a člověka z upadání do malomyslnosti vytrhávají pouze sporné momenty, jako je sólo v „The Fall“, které zase mnoho osobitosti nepobralo, nicméně alespoň je v něm v rámci Tolkkiho odkazu zachován smysl pro skvostnou patetickou klenbu. Jistá odchylka přijde v písni „The Rising“, která je načichlá folkem, tento žánr ovšem nepatří mezi mnou vyhledávané, a proto je možné, že obstojný refrén zde znějící pouze obšlehl předlohu, již neznám. Přes všechny zápory se ale přece jenom objeví záblesk férovější autorské vize, a to v samotném závěru desky, kde číhá cover „Angels Crying“, jehož – zejména refrénová – líbivost je dána osobitým (!) přetvořením původně techno/popové skladby od kapely E-Type do speedmetalových aranží. Na rovinu říkám, že se k tomuto kousku občas rád vrátím, nicméně u zbylých písní lze jen těžko přehlédnout fakt, že jejich faktickými tvůrci nejsou hudebníci z této kapely, kteří se svoji loupežnou činnost ani nesnažili nijak zakrýt.