ARAKAIN - Schizofrenie

Od vydání debutu „Thrash The Trash“ uplynul pouhý rok, ve společnosti a na trhu ale probíhaly frenetické změny. Metalové kapely se vyrojily jako vosy z náhle rozbitého hnízda, už tady nebyl pouze Arakain (potažmo Citron, Vitacit a Titanic), svá žihadla naplno vystrčily kvalitativně nezaostávající smečky jako Debustrol, Krabathor, Törr nebo světově kultovní Master's Hammer a Root, ale také – z těch dnes už téměř neznámých - Brian, Ferat, Terminator nebo – z těch měkčích – Motorband, Kreyson či Kabát. Posluchači navíc začali ve velkém objevovat zahraniční party, k jejichž muzice byl za komančů omezený přístup. Vlivem široké konkurence, stejně jako řady jiných vlivů, šla prodejní čísla strmě dolů, což mnohé hudebníky nemile zaskočilo, osazenstvo Arakainu nevyjímaje. Takové skutečnosti reflektují tehdejší dobu a náladu, která se po sametové revoluci přelévala s intenzitou mořských vln. Některé hodnoty ovšem zůstaly neměnné a stálé, jako např. kvalita druhé fošny Arakainu, jež byla ocejchována titulem „Schizofrenie“.

„Některý ženský mě berou,
zvlášť ten typ na noční rejdy…“

Bezkonkurenční jízda světových parametrů pokračovala, dokonce se ještě posunul technický level a dílo je tak přehlídkou muzikantské vytříbenosti. Své dozajista sehrál návrat kytaristy Mirka Macha, případně „odborné“ bicí kreace mladého Štěpána Smetáčka, kteří nahradili Křížkem odlákané duo Krob/Vondrovic. Mach se rovnou zapojil do skladatelského procesu a stvořil dva kousky, „Gilotinu“, jež dekapituje extra působivým startem s prvotřídně vtahujícím riffem (na němž se zbytek skladby už „jenom“ setrvačně veze) a „Řekni a máš mě“, který jsem si kdysi nahrál na multižánrový best-ofkový výběr, díky čemuž se pro mě daná skladba stala vůbec nejposlouchanějším válem celé Arakainovské metalografie. Maximálně vypiplaná struktura písně, chytré povolování a následné utahování rytmických otěží, neodbytně dravé riffy a sexuchtivý text, jehož vtipnost umocňují skvěle sepsané vokální linky, včetně melodického refrénu nebo nadrženě odfrázované vnitřní pasáže. Dokonalá a dodnes plně funkční skladba, která mimochodem tematicky připomíná pozdější kusy „Ultraparoháč“ z desky „Salto Mortale“ a „Promiňte slečno“ z „Apage Satanas“.

„Táhněte už vodsud pryč,
špatný stačí vždycky jednou!“

Do – na tehdejší dobu parádně ozvučené! - desky „Schizofrenie“ nás nicméně uvádějí jiné skvosty. Začátek „Strážců času“ protnou bicí přechody, poté nastoupí vztekle vrčivé riffy a boží thrashové mlýny už nás melou. Technické finesy se propojují v autorsky vycizelovaný celek, který z celkového hlediska upouští ze zabijácké urputnosti debutového alba (jisté zklidnění zaznamenal i Brichtův projev), o to více se ale na povrch vyvalují agresivní metalové hroudy. Zlověstné entrée Urbanova „Teroru“ zvýrazňuje bublající baskytara a tajuplné Brichtovo šeptání. Po zaúpění slůvka „pentagraaam“ skladba nabírá na obrátkách, do hry vstoupí naléhavé riffy, atmosféra je našponovaná téměř k nevydržení, aby veškerou tenzi posléze mistrovsky uvolnila melodická refrénová linka a heavymetalově vytrylkované sólo. Vynikající nadčasová položka, která je přitom pouhým závdavkem před vrcholným úsekem nahrávky…

„Často tudy bloudíš v řadách
ztichlých pomníků…“

O klenotu „Řekni a máš mě“ již řeč byla. Jak ale popsat „Kamenného anděla“, jednu z nejlepších metalových písní všech dob (ano, včetně těch zahraničních)? Tohle je totiž přesně ten důvod, proč Arakain navždy milovat! Jde o čiré emoce, takže jsou veškerá slova nejen zbytečná, ale hlavně neschopná zachytit geniální strukturu tohoto věčného majstrštyku. Excelentně vypointovaný song, jehož pocitové vrstvení rezonuje se zhlédnutím nejlepšího divadelního představení, nechybí křehké nuance a postupné vyostření ve formě naspídovaného a nekonečně chytlavého sóla. Brichtův text vmísí špetku hřbitovní melancholie a resumé je jednoznačné: takhle umí skládat a hrát jen výjimečná hrstka hudebníků, jedni z minima českých zástupců této elity se jmenují Arakain.

„Zas s partou ulicí táhnem,
dědci hrozej nám holí…“

Kubův „Antikrist“ přepne hru ze zasněné do nemilosrdně reálné podoby, zůstává však kompoziční ostrovtip, kreativní členění (když se sólové melodie vlijí do thrashové sypačky, centra mozkové slasti jsou opět rudá jako spartakiádní trenky) a samozřejmě zásadní text, jehož refrén se pro nás v době dospívání stal symbolem revolty a hláškou vyřvávanou do bytů konvenčně spořádaných spoluobčanů. Nutno podotknout, že v tu chvíli se album nachází na jasných deseti bodech, finální obsah nicméně celkový dojem lehce poupraví…

Po – vzhledem k předchozímu dění nečekaně přímočaré - „Gilotině“ přijde instrumentální „Sedmá pečeť“, která více baví v jednotlivých heavy metalem ovlivněných pasážích, nežli v celé svojí délce. Závěrečná titulka se vrací k metalové urputnosti, na perfekcionismus výše uvedených songů ale přece jenom malý kousek ztrácí a zůstává viset těsně pod prahem dokonalosti (takže se pro většinu konkurentů pořád nachází v nedostižné výšce). Výsledné hodnocení tento fakt zohledňuje, zároveň v něm neberu v potaz skladby, které má mnoho lidí se „Schizofrenií“ pevně spjatých, přestože ve skutečnosti plní pouze bonusovou funkci, a to na CD verzi nahrávky. „Zlá křídla osamění“ lze označit za bezesporu zajímavý a hlavně méně tradiční vál Arakainu, však jej také jako svůj jediný příspěvek kapele „věnoval“ Štěpán Smetáček. Mě však nikdy zvlášť nebral. Podobně nahlížím také na druhý bonus „Hibernatus“, částečně i na neoklasickým motivem orámovanou singlovku „Iluzorium“, ačkoli ta už se kvalitativnímu standardu „Schizofrenie“ velmi přibližuje.

Druhý vinyl (resp. disk a kazeta) Arakainu znamenal ukončení čistě thrashmetalové dráhy. Pro tehdejší fanoušky to ale nebyl důvod ke smutku, jednak stylovou štafetu s úspěchem převzaly další kapely (krom zmíněných Debustrol např. Kryptor nebo Asmodeus), jednak thrash z repertoáru Arakainu úplně nevymizel a hlavně byla zachována kompoziční kvalita, která držela krok s nejužší konkurencí (pokud ji rovnou nepřebila způsobem „šach-mat“). Kapela dokázala ustát jak nepříjemné personální obměny, tak krizi některých členů (Brichta se zmítal v docela pevném alkoholovém sevření). Zkráceně řečeno: velkým událostem a nezapomenutelným deskám Arakainu ještě zdaleka nebyl konec.

Komentáře redaktorů