ARAKAIN - S.O.S

Krize uvnitř Arakainu, kterou odstartovala Brichtova sólová kariéra, byla jednou z největších a táhla se kapelou jako babí léto podzimem. Coverová deska „Legendy“ sice znamenala nadmíru úspěšný „výplňkový“ počin, vlastní tvorbu se ale od vnějších problémů odstřihnout nepovedlo. Brichtovi se do nahrávání alba „S.O.S“ nechtělo, materiál považoval za nevýrazný, což si ostatní přeložili jako hvězdný manýrismus. Ať to bylo jakkoli, pravdou zůstává, že nahrávka z roku 1996 je jedním ze dvou nejslabších zápisů celé „brichtovské éry“.

Výrazově Arakain zůstává na úrovni „Salta Mortale“, skladby jsou však daleko méně energické, mnohdy působí vyloženě líně. Album se opět nahrávalo v ostravském studiu Citron, tentokrát ale nikoli pod doslechem Dodo Doležala, ale Petra Slezáka. Zvuk je, pravda, naprosto vynikající, aranže a celková dynamika písní ovšem nikoli. Navzdory proklamování titulu úvodního songu „To jsme my“ se posluchač zdráhá daným slovům uvěřit. Pochodové tempo sice jakž takž udrží pozornost, závan energické vyčpělosti se ale nebezpečně probouzí. Pomyslnou chůzi po skladatelském povrchu ještě zvýrazní další skladby, z nichž až do šestého kusu „Adrian“ není příliš o čem vyprávět („Páteční flám“ je každopádně lepší slyšet, nežli vidět ve formě videoklipu).

„Adrian“ už zaujme pěkně lámanými riffy, posléze i zklidněnými slokami s důvtipným textem („starej křivák páře svědectví“), účinnou gradací nebo nezanedbatelnou atmosférickou dávkou v refrénu. Po „Schodech nikam“ vycupitáme zásluhou na albu hříšně opomíjeného svižného tempa, díky čemuž pookřeje nejen posluchač, ale i samotná kapela. Sloky frčí na dynamických vibracích, výborné sólo zase nabírá silné groovemetalové poryvy. Příspěvek „Hladit vlasy tvý“ má natolik klišovitý název a text, že Brichtu podezřívám ze záměrné parodizace nejtrapnějších lyrických klišé. Vtahující melodické klenutí ve slokách i zasekávaný riff každopádně řadí skladbu do nejpovedenější sekce nahrávky.

„Hanibal“ se vrátí ke groovu, ale také k nikterak zábavnému vyznění. „Hlas krve“ oproti tomu zasáhne pochodově driftovaným riffem, jehož síla dokáže - ve spojitosti s kontra melodickým bridgem - utáhnout celý song (ačkoli hlavně proto, že je krátký). „Blázni víry“ jsou po „Třinácté komnatě“ druhým baladickým příspěvkem, tentokrát s vrstvenými akustickými kytarami à la „Marilyn“, emotivní dopad je nicméně podobně chladný. Do pomalejších skladeb údajně kapelu tlačila firma Popron, v rádiu se ale stejně stabilně hrála pouze „Slečna závist“. „Tuším zradu“ se naopak dá s jistou dávkou velkorysosti přirovnat k rozlučkovému válu „Stárnem“ z kotouče „Salto Mortale“. Svižné tempo pohání naboostované riffy, které jedou téměř od začátku do konce, jejich metalová sugesce je ale dostačující, podobně jako hravý sólový výlet, díky čemuž jde o povedenou tečku za tímto ne úplně povedeným albem.

Nebyly to pro Arakain lehké časy. V hudbě je cítit nejistota, problém vlastně znamená už samotný titul alba. Na obalu a v bookletu totiž nejsou tečky za závěrečným "S". Pokud to tak má opravdu být, pak jsou všechny další varianty s tečkou špatně - včetně té na oficiálních stránkách kapely. My respektujeme booklet, i když se selská logika kloní spíše ke druhé verzi: pokud jde o známou zkratku Morseovy abecedy, pak by tečky neměly být nikde. Pokud se jedná o zkratku slov, tečka by měla být za všemi písmeny. Ale zpět k faktům: album se dobře prodávalo, nicméně tento úspěch lze přičíst spíše minulosti kapely (jako u mnoha jiných spolků si na trhu paradoxně lépe vedlo dílo, které přišlo po kvalitnějších studiových zápisech), stejně jako Brichtově popularitě, jehož práci začalo sledovat větší množství lidí. Situace se ale postupem času autorsky stabilizovala a posluchači se měli v poslední „brichtovské šestiletce“ dočkat opravdu výjimečných hudebních událostí.

Komentáře redaktorů