XENTRIX - Bury The Pain

Jsou alba, na která se nezapomíná. Mezi taková pamětihodná díla řadím debut „Shattered Existence“, se kterým britská smečka Xentrix vyrukovala v roce 1989 a jenž v pohodě ustál silné nájezdy tehdejší konkurence. Po čtvrté desce „Scourge“ (1996) se ale kapela rozpadla, aby se v polovině nultých let v lehce obměněné sestavě spojila a po chvíli opět rozešla. Reunion z roku 2013 nicméně zatím drží, jeho výsledkem je dokonce letošní novinka s titulem „Bury The Pain“. Ani k té ale nevedla snadná cesta, nejprve britskou formaci opustil basista Paul MacKenzie, posléze i zpěvák a kytarista Chris Astley. Ten byl pro copyright Xentrix velmi zásadní, nabízela se proto otázka, jak z dané situace zbývající osazenstvo vybruslí.

V určitém smyslu se dá napsat, že album dopadlo nejméně vhodným způsobem. Obsahu nahrávky se nedá vytknout nic zásadního, a přece ji v konečném hodnocení nelze oštemplovat nějakou výjimečnou známkou. Jednou z příčin je nový zpěvák Jay Walsh, který samozřejmě není špatný (takového jedince by zkušení Britové ani nepřipustili), nevládne však bůhvíjakým vokálním charismatem a osobitostí. Tuto situaci dále komplikuje hudba, jež opět není principiálně nepovedená, problém nevězí ani v nedostatku nápaditosti nebo snad technických záležitostech (zvuk je přesně takový, jaký má u novodobého thrashmetalového alba být).

Zádrhelem je přílišná urputnost nového materiálu, který má velkou sílu v rámci jedné dvou skladeb, z pohledu padesátiminutové desky se ale z velké části stává kontraproduktivní. Celkem často dochází ke změnám temp, nechybí staromilsky naštípané riffy ani zručná sóla, dojde i na vybrnkávané zklidnění, vše se ale nejpozději v polovině díla nebezpečně slévá, což ještě umocňuje jednotvárný zpěv a frázování, které jen občas osvěží výrazně důvtipnější momenty („There Will Be Consequences“, „Let The World Burn“). Jako příklad si poslužme songem „World Of Mouth“. Tato položka má správný tah, sekané kytary povolují pěkné vyhrávky, zkrátka sám o sobě daný kus v pohodě obstojí. Jelikož se ale nachází ve druhé části alba, jeho potenciální energie má sotva poloviční účinek. Výše zmíněný debut „Shattered Existence“ dodnes vyniká nábojem, ve kterém bublá post-puberťácká frackovitost a všeobecná živelnost. Deska „Bury The Pain“ působí jako dospělák před padesátkou. Zkušeností má na rozdávání, po technické stránce strčí lecjakého mlaďáka do kapsy, to rebelství a sklon k zábavě všeho druhu je ale nenávratně pryč.