VAN HALEN - Fair Warning

Psát příběh alba "Fair Warning" znamená psát o úpadku Van Halen. Přestože navenek působilo vše dokonale, všechno bylo zalité sluncem, alba se prodávala v milionových nákladech, turné byla beznadějně vyprodána a dolárky se sypaly, uvnitř to tak růžové nebylo. Rothovy velkohubé řeči v tisku pohodě uvnitř kapely škodily, tento blonďatý kavalír si proti sobě jeden čas popudil všechny tři zbylé členy. Ovšem co bylo ještě horší. neustálý tlak vydavatelské firmy, jenž trval vlastně od prvního alba, nepolevil ani ve chvíli, kdy bylo jasné, že prodeje alb přece jen trochu klesají. A přestože minulá "Women And Children First" dosáhla trojnásobné platiny, očekávaní byla stále větší. Bossové od Warnerů si to vyložili po svém a jedenáct měsíců po vydání "Women And Children First" nahnali kapelu do studia.

Jestliže se rychlé pracovní tempo projevilo na "Van Halen II" a "Women And Children First" jen slabě a kapela dokázala přijít se silným materiálem, který sice nepůsobil (vzhledem k debutu) objevně, na "Fair Warning" je to trochu horší. Dostavuje se pocit únavy a vyčerpání, z toho, že kapela byla už několik let bez dovolené a v jednom kole, což se logicky (poprvé a ne naposled) projevuje na výsledku předkládaného materiálu. Ten je na první poslech (co se týče stylu psaní skladeb a jejich formy) velmi podobný předchozím albům, ovšem při podrobnějším a opakovaném poslechu nelze přeslechnout fakt, že vše je unavenější, bez nosnějších nápadů a bez momentu překvapení. Když si uvědomíme, jak moc šokoval čtyři roky starý debut, zní "Fair Warning" až moc sterilně.

Ano, je zde singlovka "Unchained", ale zkuste jí porovnat s "Ain' t Talkin' 'bout Love", "Dance The Night Away" nebo "And The Cradle Will Rock...", které měly stejnou funkci u předchozích desek. V přímé konfrontaci "Unchained" bledne a podobně je na tom i druhá singlovka "So This Is Love?", která se zpočátku tváří jako komerčnější věc, ale kterou rozloží nefunkční refrén, kde kapela jako kdyby se nevěděla rozhodnout, zda vytvoří skladbu pro širší publikum nebo opět už několikrát slyšený párty song. Těch je na albu nakonec více, i když "Sinner's Swing!" a "Dirty Movies" v porovnání s podobně laděnými věcmi z minulosti nemají zdaleka takovou sílu.

Nejlepší skladbou kolekce proto zůstává úvodní "Mean Street", kterou by mohla doplňovat ještě uvolněnější "Push Comes To Shove", ovšem ani jedna z nich nemůže plnit funkci hitu, jež by album táhl kupředu. To, že kapela byla trochu bezradná, demonstruje samotný závěr alba v podobě Eddieho nenápadité instrumentálky "Sunday Afternoon In The Park", která je absolutně bez šťávy a bez nosného nápadu a dvouminutovka "One Foot Out The Door", která má sice svižné tempo, ale dobrého nápadu v ní nenajdete ani co by se za nehet vešlo. Právě ona charakterizuje naprosto přesně situaci, v níž se Van Halen nacházeli a ta nebyla rozhodně moc dobrá.

Pokud by "Fair Warning" vydala jiná kapela, která by neměla takovou reputaci jako Van Halen, znamenalo by to možná její komerční konec. Tady se to ovšem tolerovalo. I když prodejnost šla zase oproti "Women And Children First" trochu dolů, nikdo ještě nebil na poplach, nikoho ta stále mírně (ale konstantně) klesající čísla ještě až tak netrápila, protože Van Halen byli stále slepicí, snášející zlatá vejce. Jejich koncerty vykazovaly stále velké množství energie, i když z Los Angeles začala přicházet jejich veliká konkurence, kterou si vlastně oni sami vychovali. Teď šlo o to, jestli se jí pasadenská parta v budoucnu ubrání nebo ne, protože jí síly ubývaly.