ALTARIA - Divinity

Druhé album finských melodiků vyšlo pouhý rok po debutu „Invitation“. Malinko se však obměnila sestava, zaprvé odešel kytarista Emppu Vuorinen, jenž se posléze natrvalo připojil k ikonickým Nightwish. Veškerá šestistrunná práce tak zbyla na Jani Liimatainenovi, což ale pro tohoto zkušeného umělce (viz Sonata Arctica a Cain's Offering) nebylo nic složitého (pro jistotu se ještě postaral o obsluhu černobílých klapek). Další změna proběhla na pěvecké pozici, kdy Jouniho Nikulu nahradil Taage Laiho, ani to ale – vzhledem k podobnému hlasovému zabarvení - neznamenalo nic zásadního. Studiový mastering podruhé odposlouchal tehdy velmi frekventovaný Mika Jussila, přičemž tato skutečnost byla pouze jednou z mnoha pojítek, kterými jsou obě desky silně provázány.

Album „Divinity“ (s opravdu okulibým art-workem!) by totiž mohlo posloužit jako aspirant na oficiální úpravu starého rčení „dvakrát do jedné řeky nevstoupíš“. Mix hard rocku s power metalem a převážně pochodová tempa s vyústěním v refrénové části, tato skladatelská taktika zůstala zcela neměnná, přičemž jedinou neznámou bylo, kolik chytlavých nuancí se podaří autorům do výsledné podoby skladeb vtěsnat. A teprve zde se setkáváme s jistou diferencí, neboť druhý zápis Finů přece jenom obsahuje menší počet automaticky vtahujících míst. Netýká se to ovšem úvodu díla, jelikož první položka „Unchain The Rain“ bez problémů spadá do prvotřídní sekce debutových hitů jako „Unicorn“ či „History Of Times To Come“. Žádné složitosti, pouze jednoduchá, avšak vysoce funkční stavba, kterou krom ojediněle svižného tempa zdobí okrasně vyklenutý a pamětihodný refrén.

Vysoko stojí také kousky „Will To Live“, „Darkened Highlight“ a „Falling Again“, nelze si nicméně nevšimnout jistého pěveckého zakolísání, kterého se Taage Laiho při nahrávání desky dopustil několikrát. Nejde o nic zásadního a v případě vícehlasů je případný nedostatek úspěšně minimalizován, když se ale k falešnému vokálnímu driftu přidá nijak chytlavý instrumentální podklad, je zádrhel na světě. Na albu „Divinity“ - které shodou okolností za dva týdny vyjde v remasterované verzi - z tohoto pohledu nejvíce odrazují skladby „Discovery“ a „Enemy“. Malinko dvojznačně dopadly také thrashově podťaté riffy, které zaslechneme kupříkladu v položce „Divine“, tyto mimožánrové etudy ale většinou rychle přehluší povedené melodické úseky (viz refrén u zmíněného songu).

Víceméně pozitivně lze rovněž přijmout kompozice „Prophet Of Pestilence“, „Try To Remember“ a „Final Warning“, všechny s dotyky AOR, potažmo song „Stain on the Switchblade", který je alespoň svižně plynoucí, což ve středně-rytmém rozpoložení desky působí jako balzám na uši. Z celkového pohledu je zřejmé, že si Finové na druhém albu vybrali slabší chvilku, nešlo však o nic dramatického, navíc se brzy ukázalo, že pramen, z něhož autoři čerpali při psaní největších hitů zaznamenaných na první desce, ještě zdaleka nevyschl.