THE UNITY - Pride

Německá formace The Unity svým způsobem znamená ideální alternativu. Nejen pro bicmena Michaela Ehrého nebo kytaristu Henjo Richtera, jejichž domovská parta Gamma Ray se pod tíhou dýňových aktivit lídra Kaie Hansena nachází víceméně v hibernačním stadiu, ale zejména pro takové fanoušky, kteří se nechtějí nechat svazovat žánrovými škatulemi. Už od stejnojmenného debutu z roku 2017 je zřejmé, že si v hudbě Němců můžou najít zalíbení jak příznivci poweru, tak i hard rocku nebo prostě jenom melodického metalu.

Největší přednost této kapely vězí v autorské formuli, která kombinuje křehkost i vznešenost harmonických vokálních linek, jež se pak stávají kromobyčejně chytlavé a povznášející. Jistě, také instrumentace je patřičně agilní a vyvedená, jedinečnost ale přichází teprve v okamžiku, který naplní výše popsanou definici. Také na novém albu "Pride" najdeme řadu podobně lákavých míst.

Po pozvolném intru "The New Pandora" si takto můžeme užít první píseň "Hands Of Time", která nabírá na chytlavosti od tlumených slok, přes zrychlený bridge až po vzdušně okysličený refrén s dvoukopákovou dynamikou. Navazující "Line And Sinker" je to samé v bledě azurovém, přestože se více posouváme na hardrockovou plochu s dotyky AOR. Kousku "We Don't Need Them Here" sluší svižný pohon, ačkoli slokové klenutí staví na nespočetněkrát obehrané lince. Zábava je to nicméně pořád velmi slušná, postupně však začne oněch skladatelsky svůdných momentek přece jenom ubývat.

Chvályhodná variabilita nemizí, položku "Damn Nation" kupříkladu protnou speedmetalové, neoklasické i orientální vlivy. Jižanský hardrockový pochod "Wave Of Fear" oproti tomu zaujme víceméně jenom uvolněným refrénovým nápěvem, nijak speciálně nevyšla částečně zrychlená "Scenery Of Hate", jejíž rozjezd zní jako cokoli od Primal Fear, jásat nelze ani nad skladbou "Rusty Cadillac", přestože nás k tomu její estrádně rock'n'rollový obsah přímo vybízí. Pointa této kapely je jinde, konkrétně v nenucené a maximálně uvolněné melodické přítulnosti, což na albu dále dosvědčí dvojice kompozic "Guess How I Hate This" a "You Don't Walk Alone". V této poloze jsou Němci - s bravurním italským pěvcem Janem Manentim v čele - stabilně nejepší a jejich aktuální příspěvek na tomto faktu vůbec nic nemění.