FM - Synchronized
Zasloužilí matadoři britského AOR jsou zjevně při chuti a jejich druhá éra, nastartovaná comebackem v roce 2010, už přinesla více albových zápisů, než doba jejich největší slávy mezi roky 1985 a 1995, kdy vyšla jejich nejznámnější alba „Tough It Out“ a „Takin' It On The Streets. Navíc i sestava se už dávno ustálila, kromě původní trojice Steve Overland (zpěv), Merv Goldsworthy (baskytara, ex-Diamond Head) a Pete Jupp (bicí) v ní působí od comebackového alba „Metropolis“ kytarista Jim Kirkpatrick a klávesista Jem Davis. A to je u kapely, kde tyto posty dříve nepatřily mezi nejstabilnější, obdivuhodná věc. A jak je pevná sestava kapely, tak je vyvážená i její tvorba. Co se týče stylu i kvality. Proto ani s novinkou „Synchronized“ FM nešlápli úplně vedle a jejich fanoušci budou opět vcelku spokojeni.
Výkladní skříň ostrovního rocku pro dospělé v čele se skutečně vynikajícím pěvcem Overlandem definovala svou hudbu už dávno v osmdesátých letech. Dnes ten plamínek jen přiživují, protože sami vědí, že doba, kdy mohli mít nakročeno k velkému úspěchu, je pryč. To ale neznamená, že je pryč stabilní kvalita. FM sice nikdy nenatočili žádný manifest stylu, ale vždy se jejich desky daly počítat za velmi příjemné. Navíc s minulou „Atomic Generation“ ukázali, že i jejich nová alba mohou být postaveny jen malý krůček za staré klasiky nebo bluesově experimentální skladby z devadesátých let. A i když se v poslední době mluví o tříštění sil, protože Steve Overland působí v několika projektech najednou, je „Synchronized“ opět docela povedené dílo, které sice nebude stát mezi těmi nejlepšími, co kdy FM předložili, ale zároveň nebude tím, které fanoušci po prvním poslechu znechuceně odloží.
Kdo zná tvorbu této kapely v její druhé fázi existence, má jasno, jak bude znít i tohle album. Stejně jako na minulých deskách na něm není vyložený hit, nějaká naprostá bomba, která by posluchače přibila k zemi. „Synchronized“ je vyrovnanou kolekcí dvanácti skladeb, kde není místo na větší přehmaty, ovšem ani vrcholy. Jsou zde místa, kdy se můžete trochu nudit, jako při vláčné „Pray“ nebo trochu rozevláté „Hell Or High Water“ s nefunkčním refrénem, ale povětšinou se vám dostane slušně napsaných a profesionálně vyvedených skladeb. Sice trochu už rutinně provedených, ale pořád ještě dost dobrých. Kapela sice má co dělat, aby místy nesklouzla k cukrkandlovému sladkobolu jako například v kompozici „Angels Cried“, ale většinou tyto tendence drží na uzdě.
Pokud bychom měli jmenovat ty nejlepší položky alba, tak potom jistojistě narazíme na svižnou „Superstar“, která může být považována i za největší hit desky. Podobně jako trochu rozvernější „Best Of Times“ a baladická „Ghosts Of You And I“, která na rozdíl od unylé „Angels Cried“ má vnitřní sílu a náboj. Všechny tyto jmenované skladby, ke kterým lze přidat i titulní „Synchronized“, však pocházejí z první poloviny alba. To se ve svém závěru začne povážlivě kazit, jako kdyby FM už docházely nápady. Je pak těžké ve skladbách z konce alba udržet patřičnou pozornost, a i po několikerém poslechu tyto skladby prostě pouze proletí kolem hlavy bez toho, aby zanechaly větší dojem.
I tak lze „Synchronized“ považovat za to lepší ze současné AOR produkce. O nějaké krizi uvnitř FM se sice mluvit nedá, ale drtivá většina fanoušků dá před tímhle albem přednost jejich klasickým dílům. Ta byla přece jen o něco lepší a více hitová. Tady se vlastně jedná jen o příjemné chvíle, které při hodinové stopáži jsou střídány těmi mírně namáhavějšími.
★ 7/10
Seznam skladeb:
1. Synchronized
2. Superstar
3. Best Of Times
4. Ghost Of You And I
5. Broken
6. Change For The Better
7. End Of Days
8. Pray
9. Walk Through The Fire
10. Hell Or High Water
11. Angels Cried
12. Ready For Me
Sestava:
Steve Overland - zpěv
Jim Kirkpatrick - kytara
Merv Goldsworthy - baskytara
Jem Davis - klávesy
Pete Jupp - bicí
Rok vydání: 2020
Čas: 59:45
Label: Frontiers Music
Země: Velká Británie
Žánr: AOR
Diskografie:
1986 - Indiscreet
1989 - Tough It Out
1991 - Takin' It To The Streets
1992 - Aphrodisiac
1995 - Dead Man's Shoes
2010 - Metropolis
2013 - Rockville
2013 - Rockville II.
2015 - Heroes And Villains
2018 - Atomic Generation
2020 - Synchronized
Související články
Foto: archiv kapely
Přečteno: 1413x
Komentáře
ok
Pokud vás oslovuje melodický rock a nevadí vám prog rockový odér, tak vyzkoušejte současnou US superskupinu Pattern-Seeking Animals. Její dvě desky jsou v kategorii žánru AOR/prog rocku velmi povedené .
Melodik: Spojme se přes mail. Napiš mi na jan.skala1979@gmail.com
to melodik: je klidně možné, že tě prostřednictvím této debaty Pepsi osloví, aby jsi mu s recenzemi melodické rockové muziky vypomohl. Uvidíš, rozšíření redakčního teamu tímto směrem by bylo vítaným oživením. Nejen tvrdým metalem je dnešní posluchač živ.
to petronius: tvému názor na MAGNUM se vůbec nebráním, osobně však v jejich portfoliu vidím daleko víc podobně laděných skvostů. Namátkou všechny desky z osmdesátých let, plus třeba Sleepwalking, Into the Valley of the Moonking a pár dalších.
Dare pochopitelně znám. Recenzím na první alba bych se vůbec nebránil, klidně je pro tuto redakci i napíši. Ale nevím jak a jestli je mám se svým nápadem oslovit. Rozsáhlý seriál bych rozhodně psát nechtěl, ale některý z milníků melody rocku klidně ano. Určitě sem chodí různá směska nejen striktně metalového osazenstva, která by podobný druh třeba uvítala. Díky za názor k FM, budu se v nich od teď pořádně vrtat. Těch velkých pompézáků nám už pomalu ubývá.
Za sebe bych z pompézní melodiky (bez progu) mohl doporučit pár věcí z druhé poloviny osmdesátek: After Hours - Take Off, Brighton Rock - Take A Deep Breath, Fate - A Matter Of Attitude, Laos - We Want It, Treat - The Pleasure Principle a Dreamhunter, Skagarack - Hungry For A Game. A pokud je řeč o Magnum, tak jejich jasně nejlepší fošna je Wings Of Heaven.
Jsem rád, že si někdo vzpomněl na kapelu Dare. Ano, je pravda, že recenze starších alb zde nejsou, ale neznamená to, že nikdy nebudou. Jejich album Blood From Stone řadím do širšího výběru svách nejoblíbenějších desek. Co se týče Magnum, tak ty jsem přestal poslouchat asi před patnácti lety a jako poslední jejich skutečně dobrou desku beru Rock Art.
to melodik: pro začátek jeden tip na dalšího titána z podobného hudebního odvětví. Jestli neznáš, zkus nové STYX. Spolu s předešlou deskou kláda jako hrom. Ta nejvyšší možná soft-aor-prog produkce. Skladatelsky vytříbená, maximálně nápaditá a v neposlední řadě až filigránsky hitová. To platí jak pro desku The Mission, tak pro, o procento ještě namakanější novinku Crash of the Crown. A pak ze starší tvorby třeba kapela DARE. Od těch tu starší recenze trestuhodně chybí. Jinak co se týče FM, první dvě alba jsou nejlepší, podobně jako dvojice poslední, ale ani to "mezi", nezní vůbec špatně. S tvým hodnocením starších pompézních bardů celkem souhlasím. Nejhůře dopadly určitě MAGNUM, jejich několik posledních desek je totální zmar a naprostá kompoziční impotence. Doba největší slávy je totálně pohřbena pod nánosem několika ubohých desek posledních let. Naštěstí je tu obrovský katalog od výborného debutu, až po pár top alb z tohoto milénia a tam je skutečně z čeho vybírat.
Jestliže jsou někteří dinosauři AOR stylu buďto téměř v důchodě(Foreigner), na nenuceném odpočinu(Journey), paběrkují(Toto), nebo vydávají oproti svému "produktivnímu" věku zcela podprůměrná alba(Magnum), zůstávají britští FM skladatelsky vzpřímeně hledět do širé krajiny, jako jeden z mála obrovitánských monolitů tohoto hudebního stylu.
S deskou Synchronized jsem zažil zcela upřímný a nečekaně pozitivní šok. Kapela okolo mě dlouhá léta proplouvala bez povšimnutí, což momentálně hodnotím jako velkou chybu. Pořád je kde se učit, co objevovat a z čeho čerpat. Zkusím další alba proti proudu času, nejspíš hlavně ta, ze začátku jejich kariéry. Pokud má někdo dobrý tip na další FM, ať se klidně podělí. Nablýskaný AOR soud se solidní příměsí progu a artu, toť zajímavá muzika. Vedle nich mě připadá celý ten kolovrátkovský ansámbl nových Iron Maiden jen jako velice hubený příbuzný bez nápadu.
Skutečně, spíš sáhnu po výborných albech z rané etapy hudební kariéry FM - Tough It Out a Indiscreet. Z nového alba mám na playlistu jen zajímavou -9- (Walk Through The Fire), která mi v úvodu a první sloce docela evokuje novovlnnou a poprockovou partu Mr. Mister a v refrénu AORrockové Dare. Stevovi Overlandovi hrdlo pěje stále báječně, ale raději si ho vychutnávám v projektu Groundbreaker z roku 2018 (což je v podstatě kapela Work Of Art, v níž Steve alternuje Larse Säfsunda) z kuchyně Frontiers, jenž tady recenzován nebyl.