ALCATRAZZ - Born Innocent

Alcatrazz. Název který skoro až omamně voní dávnými časy, kdy se heavy metal dral na špičku zájmu široké masy posluchačů. Kapela si už dávno vybudovala kultovní status a to hned z několika důvodů. Především proto, jací muzikanti v ní kdysi hráli, potom také proto, že kromě občasných koncertů v novém tisíciletí mlčela už od druhé poloviny osmdesátých let, a nakonec i částečně pro své první dvě desky. Ty sice nebyly v heavymetalovém ranku těmi nejzásadnějšími nahrávkami, ale těžko si bez nich historii stylu lze představit. V novinku nikdo dlouhá léta nedoufal. Přece jen třetí a ještě donedávno poslední deska vyšla před čtyřiatřiceti lety a dnes představuje spíše jen artefakt doby, než silnou a nadčasovou nahrávku. Navíc zpěvák Graham Bonnet už má na hrbu nějaký ten křížek a k tomu rozjetých několik projektů, z nichž se zdá, že si už libuje spíše v bluesem šmrcnutém hard rocku.

Podívejme se nejdříve na faktografii, protože ta je u Alcatrazz skutečně zajímavá. Kapelu dal dohromady zpěvák Graham Bonnet, který po svém nešťastném konci u klasiků Rainbow (údajně kvůli tomu, že Ritchiemu Blackmorovi silně vadilo, že má Bonnet krátké vlasy) a následně i u Michaela Schenkera přesídlil do Los Angeles, aby zde postavil novou kapelu, která bude reflektovat tehdy silně nastupující heavymetalovou vlnu. Z Velké Británie si s sebou přivezl bubeníka Clivea Burra, právě vyhozeného z Iron Maiden a našel zlatý grál v podobě mladého švédského kytaristy Yngwieho Malmsteena. Burr dlouho nevydržel, ovšem Malmsteenova hvězda rostla už s prvními koncerty. První deska „No Parole From Rock N'Roll“ byla trefou do černého, ovšem kapele kýžený komerční úspěch nepřinesla. Vystřelila však do nebe právě Malmsteena, jemuž ego kázalo Alcatrazz opustit a vydat se na sólovou dráhu. Na jeho místo nastoupil další zázračný mladík, Steve Vai, a situace se po čase opakovala. Dvojka „Distrubing The Peace“, kousek o něco slabší než debut, strhnul pozornost na Vaie, který se (po epizodě s bývalým zpěvákem Van Halen Davidem Lee Rothem) vydal také na sólovou dráhu. Alcatrazz začali skomírat. Slabší „Dangerous Games“ byla vlastně už jen ránou z milosti a nad kapelou se na dlouhá léta zavřela voda. Bonnet si odskočil k powermetalistům Impellitteri, aby pak definitivně znovu obnovil sólovou kariéru a na jméno Alcatrazz padal prach.

Velké překvapení přinesl minulý rok. Nejenže se kapela dala znovu dohromady, když se k ní vrátil původní basista Gary Shea, ale zároveň ohlásila i čtvrtou desku. Po více než třech dekádách. Jen bláhovec mohl doufat v návrat Yngwieho Malmsteena nebo Stevea Vaie, ale už přítomnost tří původních členů v čele s Bonnetem dávala tušit, že Alcatrazz svůj návrat myslí vážně. Na Malmsteenovo místo nastoupil zatím neznámý Joe Stump, který o svém angažmá přesvědčuje hned v úvodní titulce "Born Innocent", kde rozběhne po hmatníku takový sprint, za který by se nestyděl ani zlatem ověšený Švéd. "Born Innocent" a následující „Polar Bear“ tak z kraje desky vyloží všechny karty, protože hned víte, podle jakých pravidel se bude hrát. Kapela přesně navazuje na někdejší práci a (pokud si odmyslíte soudobý zvuk) ani nepoznáte, jak dlouhá doba mezi třetí a čtvrtou deskou leží.

Alcatrazz pálí hned od počátku alba klasický heavy metal poloviny osmdesátých let, který sice postrádá mladický zápal, ale nabízí nadhled, výtečné instrumentální a pěvecké výkony, a zejména v první polovině alba i dobré kompozice, z nichž leckterá nezapře ani hitové ambice. „Finn McCool“, „London 1666“, „Dirty Like The City“ a hardrockovou epičností prodchnutá dramatická „We Still Remember“ jsou příkladem těch skladeb, které se jistě zařadí v koncertním repertoáru po bok starých klasik. V nich jsou totiž dnešní Alcatrazz nejsilnější. Překvapuje i dvaasedmdesátiletý Bonnet, který možná v historickém kontextu příliš nepřesvědčil jako nástupce ikonického Ronnieho Jamese Dia u Rainbow, ale i tak patří ke rockové extratřídě. V jeho hlase není cítit stárnutí ani únava a naopak se pouští i do poloh, které by mu učitel zpěvu nedoporučoval ani zamlada. Jenže Bonnet ví, co si může dovolit.

Trochu horší je to s některými skladbami. Zdá se, že si Alcatrazz vystříleli nejlepší nápady na začátku alba a od skladby „I Am The King“ se začínají trochu zadrhávat. Najde se pochopitelně i lepší místo v druhé polovině, jako svižná „Paper Flags“, dramatická „Something That I Am Missing“ (zde se však Bonnet jde do míst, která mu nesluší) nebo zpěvná „Body Beautiful“, ale celkově se návrat k formě ze začátku desky nekoná. Může za to tuctová „The Wound Is Open“ a závěr desky v podobě těžkopádné „Worth Lane“, kde nezafungují ani reminiscence na staré Rainbow v kytarové práci, a podivná, tradicionalisticky pojatá závěrečná „For Tony“, která působí už jako naprosto zbytečný úlet.

Smysl ale ten návrat má. Bonnet si zavzpomínal na dobu, kdy byl o řadu let mladší a kdy se počítalo s tím, že s novým heavymetalovým větrem v zádech ještě může dobýt svět. Dnes jsou samozřejmě Alcatrazz kapelou pro staromilce a podle toho také „Born Innocent“ zní. Pokud k ní budete tak přistupovat, ubráníte se případnému zklamání. Jestli od starých psů čekáte nové kousky, nechte tohle album být...