ARRAYAN PATH - The Marble Gates To Apeiron

Vydání novinky kyperských Arrayan Path bývá událostí každé hudební sezóny, ve které se tato skutečnost odehraje. Vytříbeně komplexní a mnohdy i koncepční power-progresivní ukotvení písní ale vyžaduje čas, autorské taje se odkrývají postupně, není dobré při poslechu spěchat. Svým způsobem to platí i pro aktuální počin s titulem "The Marble Gates To Apeiron", se kterým parta sdružená kolem úžasného zpěváka Nicholase Leptose přišla v závěru listopadu. Také poslech tohoto alba vyžadoval hodně času a pozornosti, avšak nejen proto, aby došlo k plnohodnotnému odhalení celé autorské rafinerie, ale hlavně aby proběhl omamný rezonanční přenos, který se dostavil u většiny předcházejících studiovek kapely.

Tentokrát je totiž situace nepěkně komplikovaná. Přitom nejde o složitý dvoudiskový epos ve stylu předešlé řadovky "Archegonoi", ani o houževnaté progresivní tažení alba "Chronicles Of Light". Nové skladby mají nejblíže k playlistu díla "Dawn Of Aquarius", nechybí jim členité struktury, jež však nejdou na úkor přístupnosti. Co jim schází, je hluboká skladatelská fikanost. Nové songy odhalí své okrasné kvítky příliš brzy, a pro další zkoumání už mnoho pikanterií nezbývá.

Vše předešlé je každopádně psáno s ohledem na historickou velkolepost kyperského spolku, z širšího hlediska je nutné zdůraznit, že v žádném případě nejde o propadák. Písně jsou pořád silné a mnoho jiných autorů by za ně platilo zlatem. Hudba nabízí atraktivní příběhy plné "orientální" epiky, tu zostřené progem či thrashem, jindy zjemnělé libě kroucenou vokální linkou - zpěvák Nicholas Leptos je opět skvělý a desku je vhodné spustit už jenom kvůli jeho majestátnímu hlasu. Zaslechneme několik pro kapelu netypických a vyloženě jasně definovaných melodií, jako když v položce "The Cardinal Order" tajuplné pobrukování vklouzne na speedový tobogán. Do kousku "A Silent Masquerade" oproti tomu vstoupí stejně přímý, s ohledem na zbytek písně ale ne zcela organický symfonický zvrat, jenž je navíc opsaný z autorských zápisků brazilské Angry. I tato nekompaktnost jakoby symbolizovala jemné vychýlení z dříve pevně ukotvené skladatelské osy.

Na novince Arrayan Path je nemalé množství zajímavých tvůrčích zákoutí, formálně jí nelze nic vytknout, ve výsledku jde však o povrchní jízdu, jež ne a ne dlouhodoběji strhnout. Snad je to tím, že se o tvorbu písní poprvé v historii dělili všichni členové (v minulosti psal hlavně Leptos). Buď jak buď, na poměry kyperské kapely jde o příliš pozlátkové a málo hloubavé album, věřím však, že se jedná o vychýlení dočasné, a příště už zase dojde k onomu výše zmíněnému magickému přenosu.