ACCEPT - Too Mean To Die
Šestnáctá řadová deska německé heavymetalové legendy sebou přináší hned dvě zásadní změny. Jednak jde o první album bez legendárního baskytaristy a zakládajícího člena kapely Petera Baltese, který dal po dvaačtyřiceti letech Acceptu sbohem a za druhé se jedná o vůbec první desku kapely nahranou v šestičlenné sestavě (tedy se třemi kytaristy). Nicméně ani jedna z těchto skutečností se na zvuku novinky příliš nepodepsala a „Too Mean To Die“ je tak naprosto klasická nahrávka Accept. Možná až moc klasická.
Stejně jako na čtyřech předchozích albech Tornillovy éry, i zde drtí kapela svůj typický hevík, chvílemi pošilhávající po power metalu. Nechybí zapamatovatelné refrény, výborná kytarová sóla, odkazy na vážnou hudbu ani Tornillův pořádně nabroušený chraplák. Zkrátka všechno, na co jsme u Accept léta zvyklí. Rozšíření sestavy o třetího sekerníka se tak projeví jen minimálně. Jeho přínos je patrný snad jen v sólech, kde občas dojde na zajímavé kytarové souboje. V tomto směru je skvělým příkladem závěrečná instrumentálka "Samson and Delilah", kde šestistrunná sekce řádí jak z řetězu utržená. Ve skladbě se prolíná hned několik různých melodií, z nichž ucho posluchače zajisté upoutá citace z Dvořákovy Novosvětské. Díky své netradičnosti je pro mě "Samson And Delilah" nejlepším kouskem desky.
K lepším okamžikům nahrávky patří i klasické acceptovky s výraznými refrény "Too Mean To Die" a "Overnight Sensation",svižná „No Ones Master“ s uším lahodícími vyhrávkami, singlovka "The Undertaker" s netradičně dominantní baskytarou a "Symphony Of Pain" s odkazy na Beethovenovy nejslavnější melodie. Naopak slabší chvilku si kapela vybrala v celkem nevýrazných skladbách "Sucks To Be You", "How Do We Sleep" a v baladě "The Best Is Yet To Come", která působí poněkud fádně.
Od svého comebacku v roce 2009 se Accept jasně drží svého typického stylu a nevypadá to, že tomu bude někdy jinak. Jenomže zatímco na fošnách „Blood Of The Nations“, „Stalingrad: Brothers In Death“ a „Blind Rage“ to pánům skvěle šlapalo, na novince jako by jim začínal docházet dech. "Too Mean To Die" je tak v podstatě další standardní nahrávkou Hoffmannovy bandy v řadě. I když nelze popřít, že své nesporné kvality má, v bohaté diskografii německé heavy metalové legendy bude mít své místo někde v průměru.
★ 7/10
YouTube ukázka – The Undertaker
Seznam skladeb:
1. Zombie Apocalypse
2. Too Mean To Die
3. Overnight Sensation
4. No Ones Master
5. The Undertaker
6. Sucks To Be You
7. Symphony Of Pain
8. The Best Is Yet To Come
9. How Do We Sleep
10. Not My Problem
11. Samson And Delilah
Sestava:
Mark Tornillo- zpěv
Wolf Hoffmann - kytara
Uwe Lulis - kytara
Philip Shouse - kytara
Martin Motnik - baskytara
Christopher Williams - bicí
Rok vydání: 2021
Čas: 52:07
Label: Nuclear Blast
Země: Německo
Žánr: heavy metal
Diskografie:
1979 – Accept
1980 – I'm A Rebel
1981 – Breaker
1982 – Restless And Wild
1983 – Balls To The Walls
1985 – Metal Heart
1986 – Russian Roulette
1989 – Eat The Heat
1993 – Objection Overruled
1994 – Death Row
1996 – Predator
2010 – Blood Of The Nations
2012 - Stalingrad
2014 – Blind Rage
2017 – The Rise Of Chaos
2021- Too Mean To Die
Foto: archiv kapely
Přečteno: 4784x
Komentáře
Po prvních třech výborných poctivých heavy albech s Tornillem bylo předchozí album zklamání, bylo takové tupé. Nové album opět kvalita. Lehké melodie, výborný sóla, chválím Hoffmanna.
Přečetl jsem si rozhovor s Hoffmannem (super) a pustil nový Accept a jsem rád, že je u nich svět v pořádku :) Tihle staří psi už nemůžou překonat svoje vrcholy (u Accept pro mě Metal Heart) a asi to nikdo nečeká. Ale Accept hraje na nový desce lehce, není v křeči, vědí co chtějí a uměj to podat přesvědčivě. Pořád tam je dost melodií aby to šlo zapamatovat a bezvadný muzikanti to jsou všichni. A jdou poznat, maj svůj vlastní ksicht. To mi chybí u hodně moderních kapel. Takže i když s textem recenze celkem souhlasím, dal bych jim víc :) A vinyl je na cestě :)
S Tornillem mám fakt rád první dvě desky, pak už mě to moc nebavilo, i když Blind Rage jsem v době vydání ještě cenil celkem vysoko, ale zkouškou časem neobstála.
Accept jsou ale borci a i stylové veletoče umí se ctí - viz Eat the Heat. Jejich desky vždy ponesou punc kvality, byť na kapely typu IM či JP v současnosti nemají, ale s takovými Saxon se měřit můžou.
jsem poslechl, možná poslechnu ještě párkrát, a tím to pokud jde o tuhle desku zhasne. Úplně stejně jako s novými AC/DC. A dál to bude tak, že několikrát do roka roztočím milované Restless And Wild, jediné Accepty, které fakt dodnes poslouchám...
Jo, chlapi, na autorství u té druhé skladby jsem se koukal ihned po poslechu, než jsem psal příspěvek. Lulis mezi autory není, proto jsem uvedl, že tam pravděpodobně musel zanést vir Grave Digger :-) Jinak Motnik má na desce uvedeno pět spoluautorství.
To je fakt, ale u novinky to je přece jen jinak. Motnik tam má 2 skladby a Shouse tam nějaká sóla nahrál a snad i riffy. V případě Lulise si jistý vůbec nejsem. Nikdo zatím nedal Wolfovi otázku na téma Lulis.:-)
Už cca před rokem jsem četl jeden rozhovor s Hoffmannem, že kytary ve studiu nahrává komplet sám. A jelikož to i skládá, tak ostatní kytaristé do skladeb nijak nezasahují - jsou jen pro potřeby koncertů.
Jenže u Lulise pochybuju, že tam vůbec hraje! Navíc nekomponuje! Je to jen koncertní kytarista do počtu.
Accept s Tornillem si zvolili nelehkou cestu. Snaží se o vlastní výraz, nikdy však nesměli opomenout zakomponovat typické poznávací prvky kapely z osmdesátek - mohutné sbory, výrazné refrény, specifickou melodiku a patřičně našponovanej ječák. Občas ocitovat něco z klasické muziky.
S Too Mean to Die jako by se více vrátili někam k deskám Balls to The Wall a Russian Roulette. Z těch skladeb cítím podobný feeling. A nemůžu si popoci, Lulis tam zanesl vir z Grave Digger. Titulní Too Mean To Die mi připomíná riffem jejich klasickej song Heavy Metal Breakdown v kapánek zrychlené verzi.