THERION - Leviathan

Therion jsou zpátky. Švédi za posledních deset let vydali pouze dvě desky a obě byly poměrně experimentální. Jedna obsahovala coververze starých šansonů a druhá pro změnu gigantickou rock-metalovou operu o délce tří hodin. Novinka „Leviathan“ jde úplně jinou cestou. Therion se rozhodli natočit „obyčejné“ album, které bude říkat: „Tohle jsou Therion, jak je dobře znáte“.

„Leviathan“ má být prvním dílem chystané trilogie, každý rok chce kapela vydat jedno album. Novinka vrací Therion do období alb „Lemuria“, „Sirius B“, či „Vovin“. Alespoň taková atmosféra nálada je z desky cítit. „Leviathan“ je prost dlouhých epických kompozic, místo toho sází na jednoduchost a hitovost. Ta je asi tím nejvýraznějším prvkem alba. Spousta skladeb se vám zalíbí na první dobrou.

Úvodní hitovka „The Leaf On The Oak Of Far“ čerpá z klasického heavy metalu, do kterého zpívá Rosalíe Sairem netradičně „popovým“ stylem. U Therion je klasikou využití sborových zpěvů, kterých si zde užijete opravdu hodně, samozřejmě nechybí ani hlas stálého člena Therion Thomase Vikströma. Pestrost vokálů a zástup různých zpěváků a zpěvaček je pro Therion určující, z toho těží i druhý hit „Tuonela“ ve kterém jsou patrnější prvky folklórní hudby a v jehož v refrénu kraluje Marco Hietala, možná na delší dobu ve svém posledním hudebním příspěvku. Titulní skladba by klidně mohla být na albu „Vovin“, naopak lehkým překvapením může být německo-anglicky zpívaná popová balada s trochou folku s dětským sborem v závěru „Die Wellen Der Zeit“, která zní příjemně a velkolepě.

„Aži Daháka“ naopak opět zahraje na heavy až speed metalovou strunu a patří k těm tvrdším kouskům na albu. To platí i pro „Eye Of Algol“, která nabídne tvrdší riffy a zaujme především opět pěveckým výkonem Rosalíe Sairem, ukazujcí, že má v hrdle pořádně ostré náčiní. Album dál pokračuje v příjemném duchu. Skladby se krásně poslouchají a baví. Pro kovaného metalistu budou možná příliš málo „kousat“. Ostatně hitovostí a jednoduchou stavbou skladeb se dá mluvit svým způsobem o metalovém popu Atmosférou překvapí závěrečná balada „Ten Courts Of Diou“ za kterou by byli rádi i Nightwish či Epica, kteří jsou ve skladbě docela výrazně slyšet.

„Leviathan“ si s ničím neláme hlavu. Je plný jednoduchých skladeb, které cílí na poslouchatelnost. Therion sahají často do své minulosti a ke svému nejslavnějšímu období kolem desek „Vovin“ či „Lemuria“. Mnohdy si lehce tykají s popem a sázejí na líbivost. Ale je to úplně fuk, protože tohle album je neskutečně zábavné a chytlavé. Therion jako by si složili „best offku“ z nových písní, každý song na desce je hitem.