PAUL STANLEY'S SOUL STATION - Now And Then

„Měl jsem to štěstí, že ještě než jsem začal poslouchat Led Zeppelin, byl jsem na koncertech Otise Reddinga, Salamona Burkea a The Temptations,“ řekl dlouholetý frontman Kiss Paul Stanley, když představoval svou novou kapelu Soul Station. Už z tohoto vyjádření se dá tušit, že jeho nová tvorba bude Kiss na míle vzdálena a některé z nekompromisních fanoušků této kapely může dokonce rozpálit do běla. Jenže Paul Stanley také stárne, už to dávno není rockový živel ze sedmdesátých let ani tančící playboy z dekády následující a je logické, že ve svém věku rekapituluje a obrací se do dob, kdy poznával svět a kouzlo hudby. Navíc řadu let se mluví o jeho vokálních problémech ve vypjatých polohách, kterých si v minulosti v Kiss napsal až nezdravě moc a jeho namáhaný hlas si chce také odpočinout od výbušných rockových partů…

Přestože Kiss ještě nedopsali svou poslední a stále odkládanou kapitolu, Paul Stanley hledí dále do budoucnosti, která zároveň reflektuje jeho dávnou minulost a vrací jej do omamných teenagerských let. O tom, že by ještě někdy měla vyjít další deska Kiss, se dá s úspěchem pochybovat, vzhledem k tomu, že jak Stanley, tak zejména Gene Simmons jsou zdatní obchodníci a stratégové a dobře ví, že podobný projekt už by jim ani náhodou nevydělal tolik jako v minulosti. Navíc Simmons se už několik let vyjadřuje o rockové hudbě jako o mrtvém stylu a proto je nanejvýš pravděpodobné, že v rámci této legendy dojde spíše jen na koncerty zaručeně posledních turné, kde stejně fanoušci čekají na „Love Gun“, „I Was Made For Loving You“ či „Detroit Rock City“ víc, než na případné nové skladby. Z Kiss je dnes pouze mašinérie na peníze a nadšení, které je provázelo v nejaktivnějších letech jejich kariéry, ze Simmonse i Stanleyho vyprchalo. Alespoň v rámci Kiss, protože Paul Stanley je v Soul Station jako pokropený živou vodou. Ovšem zcela jinou, než kdyby jí nabral ze studnice Kiss.

„Now And Then“ v podstatě ani není rocková nahrávka, místo na těchto stránkách má nejen díky osobnosti Paula Stanleyho, ale i proto, že na ní celá parta kolem odmaskovaného zpěváka předvádí skutečně hodnotný muzikantský výkon. Ten rozptýlil i pochybnosti kolem zpěvákova projevu, protože ten (ač možná doděláván studiovými kouzly) je zde na dobré úrovni. Jaký to rozdíl mezi koncerty Kiss z posledních let, na kterých Stanley přenechával své party z větší části publiku a bubeníkovi Ericovi Singerovi. Zde Stanley zní naprosto vyrovnaně a pohybuje se v polohách, které mu nedělají větší potíže. A čert vem to, že už ztratil něco ze svého rozsahu. Pro potřeby Soul Station je jeho už trochu hrubší hlas naprosto dostačující. Kdo by také na albu, kde se objevují standardy více než půl století staré, chtěl poslouchat afektovaný rockový jekot? Ten by se k písním, které se pohybují v intencích pop rocku, soulu, jazzu a rhythm n'blues naprosto nehodil a Stanley to moc dobře ví. I díky jeho umírněnému přístupu a zklidnění se jedná o kvalitní a dobře poslouchatelnou desku. Jen k ní prostě nesmíte přistupovat jako k sólovce zpěváka a kytaristy z Kiss.

Stanley pro potřeby alba vybral hned devět coververzí od umělců, kteří svou největší slávu zažili v šedesátých a sedmdesátých let, v době zlatého věku detroitského vydavatelství Motown, které se specializovalo právě na soulovou a rhythm n'bluesovou hudbu. A také v době před osudovým setkáním Stanleyho se Simmonsem. Přestože album obsahuje i pětici autorských věcí, největší důraz je kladen právě na coververze. „Nelíbí se mi, že by měly tyhle skladby skončit jen jako občasné samply v hip-hopu,“ řekl Stanley, když světu představoval singl „Ohh Baby Baby" od Smokeyho Robinsona. S ním loni v květnu příslušníkům Kiss army vyrazil dech a podobně v tom pokračuje i na nedávno vydaném albu „Now And Then“. Ještě předtím do světa vypustil další dva kousky „O-o-h Child“ (od The Five Stairsteps) a úvodní skladbu „Could It Be I'm Falling In Love“ z repertoáru The Spinners. V tu chvíli už bylo nad slunce jasnější, jak tahle deska bude znít. Nemění na tom vůbec nic ani Stanleyho autorské věci, z nich nejvýraznější je „I, Oh, I“, v níž není ani stopy (vyjma nezaměnitelného hlasu hlavního protagonisty) po vlivu Kiss. Je to dobře, soukromá Stanleyho variace na polibkové téma by postrádala logiku a smysl.

Po muzikantské i kompoziční stránce je „Now And Then“ dotažená deska do nejmenších detailů, ovšem to je až druhá stránka věci. Nejdůležitější na ní je fakt, že Stanleyho baví. Je to z těchto skladeb cítit a pokud vynecháme sólovku „Live To Win“ z roku 2006, je „Now And Then“ nejupřímnější album, na kterém se tento zpěvák podílel od komerčního propadáku „Carnival Of Souls“ od Kiss.