KISS - Asylum

Pro kytaristu Marka St. Johna bylo vyvázání ze služeb Kiss jako dar z nebes. Konečně nemusel sledovat na boku pódia, jak kapela hraje před desítkami tisíc fanoušků a jeho sóla přitom prezentuje Bruce Kulick. Ten se stal Johnovým logickým nástupcem, při turné k albu „Animalize“ prodělal křest ohněm, když jej přijala jak kapela, tak i fanoušci. Kulick byl přitom odlišný typ kytaristy než jakého dosud Kiss měli. Jestliže Ace Frehley byl rock n'rollový živel, jenž hrál vždy spíš intuitivně, Vinnie Vincent byl prototypem heavymetalového střelce, hrajícího prstolamná sóla. Mark St. John byl jeho pravý opak, který svou hru opatřil skoro až profesorským přístupem. A Kulick? Ten ve své hře mixoval všechny předchůdce. Dokázal vypálit metalový riff, uměl být až rock n'rollově rozpustilý, ovšem vždy u něho převládala profesionální stránka věci, navíc on sám o sobě tvrdil, že je univerzálním hráčem. Toto tvrzení podporuje i fakt, že před nástupem do mašinérie Kiss působil několik let po boku poprockového zpěváka Michaela Boltona.

„Hrajeme líp, než jsme kdy hráli,“ naparoval se Gene Simmons ve snaze zastřít fakt, že hudba jeho mateřské kapely pro něj v té době byla jedna z nejposlednějších záležitostí, která ho zajímala. Tehdy si užíval hollywoodského života, běhal spíše po tamních kopích před filmovou kamerou, v bulvárním tisku se naparoval po boku nové lásky, modelky a playmate Shannon Tweed, a to, že Kiss začínají pracovat na nové desce, jej moc nevzrušovalo. Nakonec si přece jen udělal čas na to, aby (alespoň částečně) zasedl s Paulem Stanleyem na producentskou stoličku a dohlédl na výsledek. Mnohem větší otisk albu dal Stanley, ale tentokrát i Simmons si dal na svých skladbách trochu více záležet, než tomu bylo v případě „Animalize“, přestože ve Stanleyho třech největších hitech na baskytaru opět nehraje.

„Album produkoval Paul a Gene. Z příprav na desku si toho sice moc nepamatuju, ale vím, že jsem skládal věci společně s Paulem. Gene byl prostě velký šéf, který chodil do studia, aby se podíval, jak postupujeme, ovšem největší kus práce odvedl Paul. Všechno chtěl schválit a o všem rozhodoval. Oba mě ale nutili makat ve studiu jedenadvacet dní v kuse. Trochu jsem z toho šílel, ale byl jsem kytarista Kiss, tak co bych si stěžoval.“ , komentoval situci Bruce Kulick

Výměna Marka St. Johna za Bruce Kulicka se na albu nijak výrazně neprojevila. Přestože Kulick, sám výrazný skladatel, se zapojil do tvůrčího procesu, zní „Asylum“ jako dvojče předchozí nahrávky. Ne jednovaječné, ale spojnic mezi oběma deskami je celá řada. Stanley si pohlídal, aby zvuk odpovídal potřebám doby, takže skladby nepostrádají heavymetalový lesk, přestože oproti předchozím třem počinům („Creatures Of The Night“, „Lick It Up“ a „Animalize“) mají výraznější rock n'rollový náboj, což bylo jistě dané mohutnou hairmetalovou vlnou z Los Angeles, v rámci které se ke Kiss hlásily stovky a stovky kapel, které najednou získávaly za svou (leckdy nepůvodní) tvorbu zlatá a platinová ocenění. To Kiss samozřejmě chtěli také a proto na „Asylum“ částečně hleděli k dění na západním pobřeží Spojených států. Stále si uchovávali svou tvář, ale posun od sedmdesátých let byl na každém albu citelnější.

„Asylum“ má čtyři absolutní vrcholy, které patří k tomu nejlepšímu, s čím Kiss v polovině osmdesátých let přišli. Ne náhodou všechny čtyři skladby pocházejí z pera Paula Stanleyho (navíc tři z nich vznikly ve spolupráci s hitmakerem Desmondem Childem), jenž se vyprofiloval jako suverénně největší hitmaker kapely. Tahouny desky jsou úvodní „King Of The Mountain“, kterou uvádějí hromové bicí Erica Carra a trojice klipových věcí „Who Wants To Be Lonely“, Tears Are Falling“ a lascivní, sexisiticky provokativní „Uh! All Night“. Tyto skladby nesou typický hitparádový otisk, dominují jim silné refrény a na svou dobu jim velice pomohly barvitě ztvárněné videoklipy. Ovšem také demonstrují jistou nevyrovnanost alba (což je problém takřka všech nahrávek Kiss), neboť zmíněné čtyři skladby vysoko ční nad zbytek desky.

Simmons se opět nepředvedl ve své nejlepší skladatelské chvilce, za zmínku stojí jen svižná „Secretly Cruel“ a s přivřením obou očí ještě hromová „Love's A Deadly Weapon“. Jeho spolupráce s Kulickem v „Trial By Fire“ a zejména „Any Way You Slice It“ se už naprosto míjí účinkem a obě jsou na albu jen pro vyplnění místa. Nijak zvlášť nenadchla ani Stanleyho „I'm Alive“ a jako přešlap vedle se jeví i „Radar For Love“, což je nejslabší kousek jeho spolupráce s Desmondem Childem. Při poslechu celého alba pozitiva převažují, což se nakonec odrazilo i v tom, že Kiss, ač jim platinové ocenění zůstalo vzdálené, předložili typickou práci pro svou dobu. Nedá se mluvit o vrcholu jejich tvorby, ale rozhodně nejde ani o zklamání. Na to v té době byla kapela moc zkušená…

„Z tohoto alba mám podobný pocit jako z „Animalize“. Je to jako „Rock And Roll Over“ a „Love Gun“, to byly taky sesterské desky. Tenkrát jsme se zoufale snažili zachytit to, jací jsme byli v sedmdesátých letech, ale zároveň jsme nechtěli znít jako ze sedmdesátých let. I proto jsme si pořídili rychlejšího kytaristu a zkoušeli jsme alba produkovat sami. Lámali jsme si hlavu s tím, co by od nás lidi chtěli slyšet.“ Gene Simmons

Dopad „Asylum“ byl o něco menší, než tomu bylo u „Animalize“ a rozhodně menší než u „Lick It Up“. Kapela se zakousla do vysílání MTV, kde jejich klipy našly živnou půdu, a nakonec natočila i video album „Exposed“, které kromě klipů z „Lick It Up“, „Animalize“, „Asylum“ a několika koncertních záznamů ukazuje členy kapely jako nenapravitelné sukničkáře, kteří se pohybují po obřích rezidencích ve společnosti spoře oděných modelek. Taková byla realita doby, osmdesátá léta byla v plném proudu…