HYPOCRISY - Worship

Otázka je, co dnes od Hypocrisy čekat. Pokud klasickou porci melodického death metalu, hraničící až s rutinou, je to v pořádku a takové očekávání nemůže přivodit žádné zklamání. Pokud ale někdo čeká vrcholové dílo, se kterými se parta hudebního vizionáře Petera Tägtgrena prezentovala v devadesátých letech, bude zřejmě vedle. Hypocrisy, ač jsou považováni za jednu z vůdčích kapel severské odnože melodického deathu, si své nejlepší chvilky dávno vybrali. Nelze zapomenout na jejich stěžejní dílo „Abducted“ a nová alba už těžko mohou překonat tento milník z devadesátých let. Tägtgren se sice snaží, všechna alba jsou formálně takřka dokonalá, ovšem od dob desky „The Arrival“ jako kdyby se Hypocrisy stále snažili být co nejvíce bombastičtí a zvukově vyleštění, ale obsah jim uniká.

Variace na stále stejné téma byly před nějakými deseti lety už hodně okaté. Bylo jasné, že podobně skvělou věc, jako byla „Roswell 47“ tahle kapela už nesloží. Proto pauza, pro kterou se Tägtgren rozhodl po vydání alba „End Of Disclosure“ z roku 2013, přišla velmi vhod, ač řada starých fanoušků nesla nelibě jeho projekt s frontmanem Rammstein Tillem Lindemannem. Ten je dnes minulostí, stagnuje i druhá Tägtgrenova kapela Pain a proto byl nejvhodnější čas znovu dát do pohybu Hypocrisy. Kapela měla dost času na tvorbu desky a mohla přijít s neotřelým materiálem, který by ji vrátil na scénu v plné kráse. Leč o něm si mohou fanoušci zase nechat jen zdát. Kapelník se rozhodl, že dá novým Hypocrisy znovu deset let starou tvář. Vše je při starém a milovníci nejhlubšího deathmetalového konzervatismu mohou jásat. Příznivci novátorského přístupu, lační po objevování něčeho nového, mají smůlu.

Vše má opět pod taktovkou Tägtgren a proto nelze čekat odchýlení od někdejšího trendu, protože časy, kdy hýřil neobvyklými nápady, jsou pryč. Co z nich zbylo? Stále nové a nové konspirační teorie o mimozemšťanech, které dnes jsou spíše k smíchu? Solidní deathmetalový základ, stojící na precizních muzikantských výkonech a vyleštěné Tägtgrenově produkci? Ano, ale víc toho skutečně není. Všechno je čitelné a prohlédnutelné. I akustický úvod titulní „Worship“, který se se zpěvákovým jekotem zvrhne do brutální deathmetalové vřavy… Je to skvělý nástup do alba, ale člověk se nemůže zbavit pocit, že mu chybí uvěřitelnost. Kapela se zuby nehty drží vlastních šablon, znovu osciluje na pomezí starosvětského old school death metalu a jeho modernější, melodičtější odnoži, přičemž původní základ prokládá melodickými vyhrávkami a kytarovými sóly jako z dílny Iron Maiden. Jenže to všechno už bylo od Hypocrisy slyšeno v lepší formě.

Skladby rovněž nejsou ničím výjimečné, přestože se vyloženě o slabém místu mluvit nedá. Jisté vrcholy se dají spatřovat v singlových „Chemical Whore“, „Dead World“ a „Children Of The Gray“, které by se společně s dvojicí nejlepších věcí, titulní „Worship“ a atmosférickou „Bug In The Net“ daly považovat za to zásadní, co tato deska nabízí. Ani tak nemůžeme mluvit o tom, že by se Hypocrisy přiblížili skvělým dílům, jako byla deska „Abducted“ nebo bezejmenné album z roku 1999. Tehdy byla kapela jasnou kometou na metalovém nebi. Postupem let jí semlela zahleděnost do sebe, čemuž pomohla i několikaletá tvůrčí pauza, kterou si Hypocrisy v poslední době dopřáli. Nedá se říct, že už nemají žádnou sílu, ale úsloví o loňském sněhu je na místě.

Úplné zklamání „Worship“ nepřináší, to by bylo k Tägtgrenovi příliš kruté. Jenže proklamovaná dokonalost, o kterou se kapela snaží, zastiňuje skutečnost, že to nejdůležitější už dávno řekla. Producentskou a zvukovou vyleštěností nelze suplovat silné skladby a těmi tato deska neoplývá.