DIO - Sacred Heart

Jak překonat (nebo minimálně dosáhnout stejného výsledku) „Holy Diver“ a „The Last In Line“? S tím si mohl Ronnie James Dio lámat hlavu poté, co se svou druhou deskou znovu dokázal pokořit platinové prodeje. Byl pod tlakem vydavatelské firmy, která zjistila, že má v hrsti klenot a chtěla kout železo, dokud bylo žhavé. Heavy metal byl v polovině osmdesátých let na vrcholu, ovšem bylo cítit, že se pomalu vyčerpává a klasicky diovské texty o dracích, bojovnících a božstvech nahrazuje jiný trend. Je jedno, jestli to byl thrash metal, opírající se spíše do politiky a společenských nešvarů nebo spratkovský glam metal z Los Angeles, opěvující noční život a nevázané sexuální radovánky. Obojí bylo vzdálené tomu, co symbolizoval Ronnie James Dio, proto bylo třeba zamyslet se nad další strategií. Dio měl pevnou pozici, protože byl uznáván širokou konkurencí pro obě alba a i pro historii s Rainbow a Black Sabbath, ovšem vkus publika se začínal měnit.

Dio tento trend také zaregistroval a přestože se odmítal vzdát svých klasických témat, bylo jasné, že v dramaturgii dalšího alba musí nastat posun. Přijít s další variantou na „Holy Diver“ by prošlo jen stěží, stejně jako stylový kotrmelec, který by staří fanoušci nepřijali za svůj. Bylo třeba hledat kompromis, protože doba letěla kupředu a žádala si novou desku. Nebylo možné ignorovat trendy, které se valily z MTV v podání vlasatých rock n'rollových kapela a Dio si byl vědom, že má v partě hráče, kteří k tomuto stylu mají blízko. Byl jím nejen Claude Schnell, vzešlý z losangeleského prostředí, Vivian Campbell, který se ukázal být prototypem hráče, jenž má hair metal zmáknutý, byl jím hlavně starý vlk Jimmy Bain, Diův parťák z časů Rainbow. Bain platil za vymetače klubů na Sunset Stripu, kde se spřáhl s řadou muzikantů z hairmetalového ranku. Právě jemu je připisován fakt, že třetí album „Sacred Heart“ zní přístupněji a trochu více komerčněji než první dvě alba. Starý heavy metal jako kdyby ustupoval do pozadí rock n'rollové přímočarosti.

To ale neznamená, že by „Sacred Heart“ byla průměrnou deskou, která jen tupě následuje trendy doby, i když tak silný materiál jako na „Holy Diver“ a „The Last In Line“ předložen nebyl. Tématicky na první dvě alba navazuje, ovšem volí prostředky, které měly být srozumitelnější širšímu publiku. Přesto jí vévodí naprosto typická, epicky rozmáchlá titulní kompozice „Sacred Heart“, demonstrující sílu, kterou Dio v podobně laděných skladbách má. Jsou v ní zbytky vlivů Rainbow i Black Sabbath, svou monumentální atmosférou navazuje na „Egypt (The Chains Are On)“ nebo titulní věc z „Holy Diver“ a jasně tak ční nad zbytkem alba. Hit, jako byl například „Holy Diver“ se z ní nestal, protože zbytek alba mířil jiným stylem. Pro někoho nepochopitelným, pro jiného logickým, i když rádoby živá verze úvodní skladby „King Of Rock And Roll" zatřásla i skalními fanoušky. Kam se poděla vzletnost a noblesa předchozích otvíráků?

Na „Sacred Heart“ Dio dělá to samé (ač ne v takové míře), co vyčítal kdysi Ritchiemu Blackmoreovi. „Ritchie chtěl Rainbow komercionalizovat, což jsem nemohl snést. Na rozdíl od Ritchieho nemám rád žádnou komerci,“ tvrdil kdysi Dio. „Sacred Heart“ je ale důkazem toho, že ho komerční vliv jeden čas skutečně začínal dohánět. Oba pilotní singly „Rock N'Roll Children“ a „Hungry For Heaven“ jsou poučeny stadionovým rockem či pop metalem a ukazují jasně hitové ambice. Netřeba jim cokoliv vyčítat, jedná se o skutečně skvělé skladby, řadící se dnes do zlatého fondu italsko-amerického zpěváka. Podobně skvělá je i lehčí kompozice „Fallen Angels“, řadící se do stejného ranku jako oba singly, ovšem přece jen postrádající tolik hitových ambicí, nebo „Like The Beat Of A Heart“, stojící na sekaných riffech, atmosférou a stylem připomínající spíše Diovo období v Black Sabbath, konkrétně kolem alba „Mob Rules“.

Poprvé (a zdaleka ne naposledy) obsahuje album skladby, které jdou pod vysokou laťku prvních dvou desek, na kterých nebyla jediná zbytečná píseň. Možná se projevil spěch při komponování alba, možná Ronnieho boční aktivity (v rámci nadace Hear'n'Aid), jisté je, že že některé skladby velice přísná kritéria splnit nedokázaly. Jestli „Another Lie“ prošla jen s odřenýma ušima, zejména díky skvělému Campbellovu ústřednímu riffu a dobré melodické lince ve sloce, odrhovačka „Just Another Day“ už hraje na kýčovitější notu a je spíše druhořadým odvarem losangeleských rock n'rollových postupů. Jedinou skutečně špatnou skladbou je závěrečná „Shoot Shoot“, výplň zbylého času, hodící se s bídou na B stranu singlu, ale ne řadové album Ronniej Jamese Dia. Vrcholem nevkusu skladby je vlezlý, naprosto nefunkční refrén, jenž dělá nepěknou tečku za jinak výborným albem. I když je dnes „Sacred Heart“ řazena do úvodní zlaté trilogie, jisté je, že do prvních dvou klasik jí přece jen něco schází.

Nebyla ani tak úspěšná jako první dvě alba a na platinové ocenění se jí dosáhnout nepodařilo. I tak kapela zamířila na cesty s dosud nejvýpravnější scénou a největší show za dosavadní kariéru. Ani ta Diovi a jeho druhům však neměla přinést štěstí. Uprostřed turné vyvrcholily spory mezi Diem a Vivianem Campbellem, které vyústily v kytaristův vyhazov. „Pokud jde o mě, tak v kapele nebyl už ani při natáčení „Sacred Heart“, komentoval situaci Dio. Nemohl však vědět, že s Campbellem ztrácí klasického kytaristu a že (ač v budoucnu měl při výběrů spoluhráčů většinou šťastnou ruku) už nikdy tento post neobsadí nikým Campbellova formátu. Zhrzený kytarista si to namířil do otevřené náruče Davida Coverdalea, který hledal náhradu za Johna Sykese, s nímž vytovřil svůj magnum opus, album "1987". Ani u ve Whitesnake Campbella velká kariéra nečekala, té se dočkal až později, když nastoupil místo zesnulého Stevea Clarka k Def Leppard. Jeho odchodem od Dia ale končí krátké zlaté období kapely, jehož stín Ronnie v dalších letech už nepřekonal, i když se o to ze všech sil snažil.