DIO - Killing The Dragon

Kariéra Dio začínala nabírat šťastnější směr. Album „Magica“ řadu fanoušků potěšilo, což se projevilo i na návštěvnosti koncertů následujícího turné, na nějž se Ronnie a jeho spoluhráči vypravili s opulentně vyvedenou scénou, což byl prvek, který pro ně v devadesátých letech nebyl samozřejmostí. Ovšem pod povrchem to bublalo. Graig Goldy musel řešit rodinné záležitosti a nevěnoval kapele tolik energie, kolik si Dio představoval. Na evropské turné neodjel basista Jimmy Bain, jenž byl pro koncerty na starém kontinentě nahrazen někdejším členem L.A. Guns a kapely Alice Coopera Chuckem Garricem. To se ukázalo jako krátkodobé řešení a Bain brzy ohlásil návrat. Na rozdíl od Goldyho, za něhož si Dio vyhlédl náhradu v podobě bývalého kytaristy amerických hardrockerů Bad Moon Rising Douga Aldriche. Byl podobným typem kytaristy jako Goldy, vyrostl z typicky americké hardrockové (nebo chcete-li glammetalové) školy a proto bylo jasné, že se bude pokračovat v podobné linii, jako byla stará alba nebo „Magica“.

Aldrich byl od začátku odsunut spíše do pozice nájemného hráče, podobně jako klávesista Scott Warren a proto materiál na další desku vznikal pod taktovkou dvojice Dio – Bain, s tím, že kapela dodělala rozpracované věci z doby působení Craiga Goldyho. Čekalo se, že novinka „Killing The Dragon“ (asi nejklišovitější název Diovy desky) bude navazovat na „Magicu“, skutečnost byla trochu odlišná. „Killing The Dragon“ nevytáhla žádný ucelený koncept, nicméně Ronnie zvolil téma, které bylo nanejvýš aktuální. „Drakem myslím moderní technologie. Počítač je malý bůh s elektrickým srdcem, který krade děti, jako draci z fantasy příběhů. Je čas se proti němu bouřit,“ vysvětlil zpěvák. Byl to příběh, který Dio do té doby ještě nepředstavil, tentokrát jej ale nedokázal zabalit do tak uchvacující hudební složky, jako byl střed alba „Magica“. Jako kdyby se otočil ještě razantněji proti proudu času a snažil se rozvzpomínat na to, jak to dělal v letech 1983-1984. Snaha o návrat k „Holy Diver“ a „The Last In Line“ je silná, více než na „Magice“, ale leckde se míjí účinkem.

Mírně byla upozaděna epická dramaturgie a sázelo se více na přímočařejší hardrockové věci. To je parketa, která Ronniemu vždy seděla skvěle. Zde však působí trochu unavenějším dojmem a skladby samotné, ač leckteré z nich přesvědčivé, nedokáží navodit stejné pocity jako stará alba. Je nutné vybírat po kouscích, protože na jeden zátah je „Killing The Dragon“ docela oříšek. Ronniemu na desce trochu hrubne hlas, přestože je stále silný. V titulní „Killing The Dragon“ musí snad sám sebe přesvědčovat, aby se vybičoval k dávným výkonům. Znění skladeb je skoro až archaické a jestliže na „Magice“ se dokázala najít rovnováha mezi typickým zvukem Dio a modernějšími prvky (zejména v používání temných rejstříků kláves), zde se věci podřizují návratu do osmdesátých let. Možná až někam mezi sabbathovskou klasiku „Mob Rules“ a debut „Holy Diver“.

Nejvíce fungují rychlejší věci. „Better In The Dark“ a „Before The Fall“ (se skvělým hammondkovým vkladem Scotta Warrena) jsou toho nejlepším příkladem a dají se považovat za tahouny desky. K nim lze zařadit Aldrichovu nejlepší chvilku v „Rock & Roll“, v níž Aldritch doslova perlí, a dvě věci s dramatičtějším podtextem, jež mohou způsobit vzrušené pnutí jako za starých časů - houpavá „Guilty“ a působivá „Throw Away Children“, kterou z trochu ospalé sabbathovské letargie vytahuje dětský sbor, svádějící boj o pozornost se sólující Aldrichovou kytarou. Zbylých pět skladeb (přesně polovina desky) už tolik síly nemá. Jako kdyby se na jazyk vkrádala kacířská myšlenka o tom, že Ronniemu znovu dochází munice a musí lovit hluboko v dávno zaprášených šuplících. Symfonické motivy, které u „Magicy“ byly naprosto v pořádku, pohřbívají závěrečnou „Cold Feet“, stejně jako absence výraznějších nápadů a melodií u „Along Comes A Spider“, „Scream“ či u vyloženě zoufalé „Push“. Z pomyslné druhé poloviny (horších) skladeb jakžtakž funguje titulní „Killing The Dragon“, ovšem i při ní si řeknete, kdeže loňské sněhy jsou…

„Killing The Dragon“ se dočkala slušné odezvy, avšak z části ji lze příčítat tomu, že fanoušci byli navnaděni předchozí „Magicou“. Poprvé od časů „Lock Up The Wolves“ se Diovi podařilo proniknout do britské hitparády, která kdysi vítala každou jeho desku s otevřenou náručí. Tentokrát to bylo o poznání vlažnější, ale dobré přijetí na obou stranách Atlantiku i v kontinentální Evropě hovořilo o tom, že Diova pozice se stabilizovala a byl řazen (zcela právem) mezi zasloužilé rockové legendy. Stabilní však nebyla situace v doprovodné kapele. Znovu docházelo k pnutí a vše mířilo k personálním změnám, na dalším albu neměl znovu být takřka kámen na kameni.

Prvním kdo opustil palubu, byl kupodivu kytarista Doug Aldrich, jemuž angažmá u Dia posloužilo jako výtah do první ligy a jeho služeb využil David Coverdale, když v roce 2003 křísil k životu Whitesnake. Aldrich možná nevědomky zopakoval kroky Viviana Campbella a umožnil vzniknout třetímu angažmá Craiga Goldyho. Ještě než Graig naskočil ke svému principálovi, objevil se po boku Dia kytarista hairmetalových Ratt Warren DeMartini. S kapelou pouze odjel turné, aby se vrátil do svého domovského přístavu. Kupodivu znovu zmizel i basista Jimmy Bain, který se následně spojil s bubeníkem Vinnym Appicem ve dvou krátkodobých projektech The Hollywood All Starz a 3 Legged Dogg. Jeho odchodem došlo k nečekanému - do kapely, se pro účely natáčení alba „Master Of The Moon“ vrátil někdejší ztracený syn Jeff Pilson, jenž právě vzteky práskl dveřmi u Dona Dokkena. Ovšem labutí píseň se blížila…