TRISTAN HARDER'S TWILIGHT THEATRE - Drifting into Insanity

Německý hudebník Tristan Harders se do povědomí powermetalové obce zapsal prostřednictvím formace Terra Atlantica, se kterou jako skladatel, zpěvák a kytarista stvořil dvě obstojná alba. Zřejmě mu to však nestačilo, a tak se zároveň vydal na paralelní sólovou dráhu. Do projektu Twilight Theatre sebevědomě vetknul své jméno (čímž název kapely ztratil na možné zvukomalbě), upsal se firmě Pride & Joy Music, jež se stará také o jeho domovskou partu, a 14. ledna vydal debut "Drifting Into Insanity".

Žánrově se nacházíme na totožném symfo-powermetalovém území, a proto lze Němcův debut brát klidně jako další album kapely Terra Atlantica, s tím, že si Tristan tentokrát obstaral téměř všechno sám, včetně zvukové produkce. To je vzhledem k řemeslné kvalitě všech složek obdivuhodné a není třeba dvakrát zpochybňovat vysoký talent německého umělce. O něco složitější situace nastává při snaze popsat jeho skladatelské nadání. Tristan je evidentně powermetalový srdcař, který má své oblíbené kapely perfektně nastudované (nejvíc mu doma pravděpodobně hrají Edguy). Malý problém tkví ve skutečnosti, že někdy není jasné, co je inspirace a co už překročilo lajnu pouhopouhé kopie.

V praxi to vypadá následovně: songy jsou příjemně energické a téměř neustále se v nich odehrává něco melodicky zajímavého. V každé skladbě na nás vyskočí atraktivní motivy, tyto úseky ale většinou rychle vystřídá moment, který spokojený poslech vytrhne myšlenkami o zřejmé nepůvodnosti. Může jít o krátké okamžiky, ale také o celkem dlouhé instrumentální či vokální pasáže. V tomto ohledu je nutné zmínit, že základním zádrhelem pro někoho zřejmě bude už pouhé zabarvení Tristanova volátka, které svádí boj na úrovních "výhodná specifičnost vs. mírná protivnost".

Německý autor se občas snaží dominantní symfo-power-speedový obsah osvěžit mimožánrovými prvky, dominantně jde ale o stylové představení v tradičním a náležitě teatrálním slova smyslu. Většinou je to dobré, někdy i velmi (např. "Save Me from Insanity" s hostujícím Tomi Foolerem), celkové hodnocení alba bude každopádně velmi individuální. Pokud někomu nevadí silně nepůvodní hudba a je prostě rád za poctivý příděl melodiky, bude asi spokojený. Ostatní udělají lépe, když tomuto albu nevěnují sebemenší pozornost.