Thrashmetalové novinky roku 2022 - část I. - kapely CHEMICIDE, TYMO a GENERATION KILL

CHEMICIDE - Common Sense
Tohle album potřeboval současný thrash metal jako sůl. Ne že by tento žánr upadal z pohledu vydávaných nahrávek, těch se naopak týden co týden vyloupne nemalé množství, nějak se nám ale postupně začala vytrácet kvalita. A tak fošna, kterou z těžkého amatérismu neusvědčí bídný zvuk, zpěv, skladatelství nebo pro jistotu už samotný obal, působí málem jako zjevení. Přitom kostarická smečka nedrhne nic jiného, nežli tradiční old-school, ve kterém už dávno není co objevovat. Opět jsme tedy svědky skutečnosti, že zde nikdy nešlo o novátorské postupy, ale o vášeň, nasazení, trochu toho talentu a dobrého vkusu. V angličtině se tohle všechno může klidně shrnout do formulky „common sense“ (zdravý rozum), což je shodou okolností název aktuálního zápisu Chemicide. Čtveřici zámořských maniaků tahle přednost určitě nechybí, jak dokládá osmero nových skladeb, z nichž většina hřmí v intenzivním a nátlakovém stylu, kombinujícím v sobě prvky veličin Slayer a Sepultura, anebo klidně Arakain a Debustrol z raného sametu. Kostaričané předvádějí taktiku otevřeného Rambo-thrashe, v němž se místo pro nějaké stealth prvky nalézá jenom proto, aby následná rytmická řezničina mohla udeřit s ještě efektivnějším mlasknutím. Úvodní nápor „Self-Destruct“ utvrdí každého staromilce v pocitu, že při spuštění této nahrávky nesáhl vedle. „Lunar Eternity“ rámuje valivý pochod, aby nás vnitřní projektily skladby prošpikovaly jako řešeto. Prostorem v tu chvíli duní odkaz předpanterovské Sepultury, sóla piští jako brzdící vlak a člověk má chuť utřít nostalgickou slzu. Další dojemné momenty na sebe nenechají dlouho čekat: krásně uřvaná „Barred Existence“, extrémně výbušná „False Democracy“, v sólu nečekaně melodická „Color Blind“ nebo „Strike As One“ s ozvukem výše zmíněných českých smeček. To všechno jsou skvělé thrashmetalové vypalovačky a velmi pádné důvody ke spuštění tohoto povedeného zápisu.
7,5/10
YouTube ukázka - False Democracy

TYMO - The Art Of Maniac
Kanadská úderka Tymo je na tom po stránce předváděného stylu velmi podobně. Nekompromisní osmdesátkový thrash s dobrým zvukem, z pohledu kvality jen o špetku méně výživný. Možná nejlepším momentem alba „The Art Of Maniac“ je úvodní instrumentálka „Tymonicide“, což je formálně intro, které ovšem trvá téměř tři minuty a znamená nátěr ve stylu nejlepších crossover-thrashmetalových smeček. Mrštně sólující kytary se prolínají s chytlavými riffy, jež nabírají na intenzitě, aby nakonec zcela přirozeně vplynuly do úvodní skladby „Sanity Clause“, která ještě zdůrazní atraktivní šestistrunnou práci. „Mars Attack“ nabere vynikající speed'n'rollový směr, v kusu „Age Of Deception“ se zase tvůrci nebojí sáhnout do groovu a hru zdynamizovat doprovodnými vokály. Pomyslný vrchol nahrávky přichází se skladbou „The Roy Parson Project“, která čerpá – jako mnozí jiní – u Amíků Exodus, a – na rozdíl od mnohých jiných – si nezadá s nejlepšími momenty této kapely. Poté nastane mírný úpadek: koketování s modernou v navazující písni „Way Beneath The Skull“ není dvakrát působivé, stejně tak neoslní předposlední titulka (vyjma závěrečné gradace). Polorock'n'rollový „Alcoholocaust“ už znamená důstojnou tečku za albem, jehož slabiny tvoří opisování od slavnějších jmen, ale které zároveň umí nadnést řadu lahůdkových momentů, jež by měli fanoušci staré thrashové školy slupnout jako pralinku.
7/10
YouTube ukázka - Age Of Deception

GENERATION KILL - MKUltra
Tato americká formace je zajímavá už tím, že za jejím vznikem stojí zpěvák Rob Dukes (ex-Exodus) a basista Rob Moschetti (ex-Pro-Pain, M.O.D.). Zatímco druhý jmenovaný již není členem sestavy, Rob Dukes se naopak nechal slyšet, že tahle kapela je jednou z nejlepších věcí, které se mu v hudební kariéře přihodily. V určitém ohledu se není co divit, muzika, kterou skládá dvojice Jason Velez a Jason Trenzer (oba kytara), skutečně nepostrádá kvalitu. Jistým problémem může být prezentovaný mix žánrů, lépe řečeno jejich nesourodost. Thrash ve stylu Slayer a Exodus stojí víceméně osamoceně, a to v první polovině nahrávky. Groove ala novodobá Sepultura je zase doménou druhé části alba. Je tedy otázka, pro koho je dílo určeno. Fanouškům tradiční školy se budou líbit úvodní skladby, které jsou správně natlakované, řádně prosólované (v úvodní skladbě se blýskl Gary Holt z Exodus), potažmo Dukesovo frázování a řvaní, jež je ve spojitosti s agresivní rytmikou vyloženě lahůdkové. Postupně začne být zřejmé, že kapelníci používají podobnou a leckdy vskutku nepůvodní taktiku, která vystačí na několik písní, takže je vlastně dobře, že v polovině přichází změna. Jenže vyhýbka od thrashe ke groovu, výjimečně i grunge, to bude pro hodně posluchačů silné kafe. Zpěvy začnou psychedelicky povlávat nebo naopak přehnaně nasraně zuřit, tempo se pohybuje maximálně ve středních hodnotách a energie mizí jako peníze na účtu při placení plynu. Vyberte sami, na kterou stranu si stoupnete.
6,5/10
YouTube ukázka - MKUltra