PUHDYS - 10 Wilde Jahre

Obal desky „Wilde Jahre“ trochu klame tělem. Uvedené letopočty 1969 – 1979 by leckoho mohly uvést v omyl, jen však odkazují na skutečnost, že se Puhdys na scéně pohybují jednu dekádu, nicméně máme co do činění s šestým studiovým albem.

Hypnotický rytmus a dusající basa, podpořená úspornými riffy kytar, jakési spojení psychedelického hard rocku a space rockových kláves s kapkou progrese – to je parádní úvod v podobě „Icarus II“, který hlavně v live provedení dokáže fandy přivést do varu. Následná „Napoleon“ není pro každého. Je založená na vojenském pochodovém rytmu, do kterého hřmí hard rockové riffy, doplněné polní trubkou, občas i flétnou, navozující atmosféru vojenského tábora kdesi před Drážďanami. Uvolněné a jednoduché „1000 Meilen von Zuhaus“ a „So Nah am Leben, nah am Tod“ znovu připomínají posluchači, že španělky jsou stavebním pilířem skladby a až na ně se vrství ostatní nástroje. V poslední hraje prim neustále variující linka basové kytary a mohutné proaranžované sbory, v trojhlasech jsou Puhdys nepřekonatelní.

Druhou stranu otvírá ideologicky frivolní a střednětempá „Falk und Nachtigal“ – hard rockové riffy řežou jako pila a zvonivé klávesy dobarvují atmosféru. Další song má plně v moci méně exponovaný kytarista a zpěvák Dieter Hertrampf. Poněkud uhlazená rocková balada „Auf der Strasse in der Nacht“ o poničených vztazích nijak zvlášť neosloví. Řízná „Doch die Gitter Schweigen“ s folk rockovými kořeny, napsaná speciálně jako znělka pro TV seriál „Polizeiruf 110“, se natrvalo zavrtává do kmenového repertoáru kapely. Akustická něžnůstka „Flieg, Vogel, flieg“ s flétnou v pozadí a s tleskáním, napodobujícím let křídel, navozuje melancholickou atmosféru. Závěrečnou kabaretní záležitost s jakýmsi zvukem flašinetu na pozadí je nutno brát jako občasný vtípek kapely – i Puhdys občas potřebují vystoupit v Televarieté či Ein Kessel Buntes a tam by s nějakým hard rockem neobstáli….

Na albu „Wilde Jahre“ kapela stále přichází se songy, které se řadí mezi trvalky, celkově je znát určitá stagnace, podobnost se starším repertoárem i kompozičně jednodušší struktura u některých songů. V porovnáné s deskami konkurentů City, Lift , Electra a Karat, kteří se snažili o náročnější varianty projevu směrem k art rocku, elektronice nebo world music, byli Puhdys až na malé výjimky jako třeba Berluc se svou přímočarostí zatím jednička...

Pokud byl někdo odborník na jinotaje, tak to byli východoněmečtí básníci a textaři. Jejich tvorba byla důsledně kontrolována, aby neproklouzlo žádné republiku podvracející slůvko. Jak již bylo naznačeno v předešlých recenzích, textaři ve snaze obelstít cenzory ukrývali svá poselství do různých jinotajů. Jedním ze symbolů svobody a úniku bylo slůvko létání – na tomto albu je podobných náznaků hned několik :„Ikarus II“ - touha odletět až do kosmu, „Tausend Meilen von Zuhaus“ – do cizích krajin. Další text podobného charakteru, ovšem s opačným znaménkem, najdeme i ve „Falk und Nachtigal“ který na album procpalo politické oddělení a jejím autorem je nechvalně známý Gerd Kern, jenž podobnými ideově zbarvenými zhůvěřilostmi oblažoval i mnohé další umělce.

„Počkej, slavíku!
Otevřu ti dvířka tvé klícky.
osvobodím tě.
A on vyletěl ven a zpíval
Znělo to jako: Děkuji.

Pak na něj zaútočil sokol
a jeho zpěv náhle ustal.
Chtěl jsem ho osvobodit.
On ale neviděl nikdy sokoly zblízka
Vysoko na obloze ho jeho drápy zachytily
Viděl jsem to jasně.“

Člověk nemusí být až tak důvtipný, aby pochopil, že jedná o varování před neuváženou emigrací.

Puhdys to nenechali jen tak a prostřednictvím textu „Flieg, Vogel, flieg“ Burkharda Lasche ob dvě písně kontrovali :

„Leť, ptáčku, leť! Leť, ptáčku, leť!
Opatruj se!
Leť, ptáčku, leť! Leť, ptáčku, leť!
Můžeš se svobodně rozhodnout.
Byla s tebou zábava
věz, že mi chybíš.
Dveře ti zůstanou vždy otevřené,
možná se ke mně vrátíš.“

Po technické stránce je nahrávka naprosto dokonalá, co se týče sejmutí nástrojů, mixu a dynamiky, plně se zvukově vyrovná deskám z kapitalistické ciziny. V zemích socialistického tábora mohli rockeři při poslechu alba jen plakat a snad jen maďarská Omega se svým „Csillagok Útján“ by v přímém porovnáni dokázala obstát, nebýt tragicky nasnímaných zboostrovaných kytar....