BLACK EYE - Black Eye

Poměrně překvapivá (nicméně velmi pozitivní) zpráva z tábora labelu Frontiers k jednomu z nejnovějších počinů, vydanému pod značkou Black Eye zní, že s ním nemá nic společného firemní inventář Alessandro Del Vecchio. I přes to, že na první pohled by mělo jít o hard rockové album. K tomuto závěru svádí především skutečnost, že u mikrofonu stojí David Readman, křikloun Pink Cream 69, který na aktuálně vydané sólovce „Medusa“ předvedl, že je v současné volbě jasným žolíkem s ideální pěveckou formou. Na druhý pohled by tomu mohl nasvědčovat i fakt, že úvodní „The Hurricane“ se vazbě s Readmanovým domovským spolkem úplně nebrání. Nicméně ostatní osazenstvo Black Eye (Aldo Lonobile, Luca Princiotta, Andrea Arcangeli, David Folchitto) hard rockovou iluzi poměrně rychle zaplaší a většina zbývajících skladeb zdůrazní, že srdce Black Eye tepe v daleko metalovějším duchu.

Vzniká tím zajímavé spojení, které (pomineme-li fakt, že v druhé části alba už některé z písní jedou trochu na setrvačník) se zároveň stává nejkontroverznějším dílkem skládanky. Prakticky po celou dobu je David Readman tlačen do pro něj ne zcela přirozených poloh, takže v poměrně nezvykle uřvaném a houževnatém projevu jde občas až na hranu. Funguje to (což koresponduje s tvrzením, že je v excelentní formě), jen je zcela zbytečné čekat na Davidovu osvědčenou lehkost a melodickou uvolněnost. Příjemně zjemňujícím prvkem se stávají jen atmosférické klávesy hostujících Antoniho Agateho a Mattii Gosettiho, jinak i zásluhou hodně ostře riffujících kytar a akční rytmiky (o řadu poslechů si říká důsledné zmapování veškerých detailů, které jako celek mají ohromný tah) se hodně hraje na svěží melodické metalové cítění.

Vypočítávání pozitivních překvapení tvoří docela přitažlivý obrázek – je fajn, že občas se u Frontiers zableskne a jejich projekty vyjedou ze zajetých kolejí. Je odvážné odhalit nepříliš často používané Readmanovy rejstříky, byť jeho konzervativní příznivci možná budou kroutit očima nad tím, jak britský hlasový elegán umí být intenzivní hrubián. Je skvělé, že čtveřice instrumentalistů v uměle vytvořeném projektu společně dýchá natolik intenzivně, že i z poměrně nenápaditých skladeb („Under Enemy's Fire“, „The Landing“) dokáže vykřesat jiskru. Co se potom děje v písních, které přirozeně pulsují v chytlavých melodiích („The Hurricane“, „The Landing“, či „When You're Gone“) si není těžké představit. Frontiers tímto spojením zase jednou trefili hřebík na hlavičku. Snad se do života Black Eye nezačnou míchat žádné prefabrikované univerzální zájmy, když už to takhle dobře šlape…