QUEENSRŸCHE - Digital Noise Alliance

Je řada fanoušků, kteří se slzou v koutku oka vzpomínají na dobu, kdy v čele Queensrÿche stál zpěvák Geoff Tate, protože propůjčil hlas nezapomenutelným albům „Operation: Mindcrime“ a „Empire“. Je však dobré si jednou pro vždy přiznat, že dnešní Queensrÿche se bez Tatea rozhodně obejdou. Nejen pro to, že kapelu na řadu let vkormidloval do podivného alternativního prostoru, v němž každá další deska byla pro zlost a cvičila s nervy fanoušků nebezpečně silným způsobem, ale i proto, že se Queensrÿche podařilo najít Todda La Torreho. Vokalistu, jenž disponuje podobně vášnivým hlasem jako Tate, s jehož příchodem kapela definitivně odhodila experimentální období a zahlásila návrat k největším trhákům kariéry. Spíše žánrově než v tak silné umělecké formě, ale i tak to bylo něco, na co staří fanoušci dlouho čekali. Dokázali to ocenit zejména na bezejmenném albu z roku 2013, které La Torreho představilo nejlepším možným způsobem.

Problém s pěveckým postem u Queensrÿche nenastal a s přihlédnutím, co dělal Tate po bouřlivém rozchodu, je docela dobře, že se věnuje něčemu jinému než devalvaci jména bývalé kapely. Co však je trochu horší, úroveň materiálu po euforicky přijaté desce „Queensrÿche“ začala mírně padat. Nejedná se o něco takového, co se přihodilo po posledním klasickém albu „Promised Land“, spíše novodobá díla začínala sklouzávat do rutiny, a oč bylo vrcholových momentů méně, o to více sílilo přesvědčení, že kapela svůj druhý zenit už nezažije. Z desek „Condition Hüman“, „The Verdict“ i novinky „Digital Nouse Alliance“ je až bytostně cítit snaha vrátit se do zlatých časů na přelom osmdesátých a devadesátých let, ale zůstává jen u toho. Nedá se říct, že tyto desky byly špatné jako ty, na nichž Tate předváděl experimentální choutky, ale pořád k vrcholům ne a ne dosáhnout.

Ze sestavy nejlepší éry už v Queensrÿche zbyli jen dva muzikanti, kteří navíc nepatřili k největším kreativním oporám kapely. Kytarista Michael Wilton přišel s několika stěžejními skladbami, ale úspěch a specifický přístup ke tvorbě Queensrÿche nejvíce závisel na souhře dvou pilířů, zpěváka Geoffa Tatea a kytaristy Chrise DeGarma. A ti členy kapely dávno nejsou. Jestliže se Tatea podařilo La Torrem pěvecky zcela nahradit, nelze nahradit dávnou magii, která udělala z klasických alb vrcholová díla. Tím by chtělo být i „Digital Noise Alliance“, mířící přesně do průsečíku mezi dvě nejlepší nahrávky „Operation: Mindcrime“ a „Empire“, ovšem s materiálem, který takovou sílu nemá. Mluvit v souvislosti s novinkou o nadčasových skladbách nelze, protože si až okatě berou inspiraci z minulosti kapely.

„Digital Noise Alliance“ dokáže zasytit. Ale nejedná se o bůhvíjakou delikatesu, vše je docela dobře průhledné a hrané tak, aby měla kapela co největší jistotu, že tvoří přesně podle kdysi nejúspěšnějších formulek. Umí se vybičovat k velkému výkonu v dramatické „Lost In Sorrow“ nebo v baladě „Forest“, která by snad chtěla být druhou „Silent Lucidity“, ale i u těchto vrcholů máte pocit, že jste něco podobného od Queensrÿche slyšeli. Na to, že si kapela vždy zakládala na slůvku progresivní v označení své tvorby, toho nabízí novinka pramálo. Progres je možná nejvíce ke slyšení v „Sicdeath“, která působí, jako kdyby vypadla z loňské La Torreho sólovky, ovšem rozhodně se nedá mluvit o žádné extra silné skladbě. Více proto potěší věci, v nichž Queensrÿche hrají na absolutní jistotu a vytahují ze šuplíku nejsilnější atributy v podobě epičtějších pasáží. Největší sílu mají v „Lost In Sorrow“, „Out Of The Black“ či „Tormentum“, v nichž se přibližují na dostřel kouskům z „Operation: Mindcrime“ či „Empire“, ovšem o jejich dosažení či překonání se mluvit nedá.

Deska trpí i nadměrnou stopáží, kapela ji natáhla na více než hodinu a na závěr umístila naprosto zbytečnou coververzi „Rebel Yell“ od Billyho Idola, která je možná nahrána pro radost, ale legendární skladbě nepřidává vůbec nic. „Digital Noise Alliance“ je jen další slušná deska, typická práce posttateovské kariéry, takže potěší zejména ty, kteří si oblíbili i minulá alba. Opět ale nedokáže rozporovat skutečnost, že poslední skutečně skvělé a vzrušující dílo natočila kapela v roce 1994.