BRYMIR - Voices in the Sky

Je chvályhodné, že ani po nástupu ke koncertně značně vytíženým Battle Beast nezapomněl Joona Björkroth na svou původní kapelu Brymir, kterou před šestnácti lety spoluzakládal. Ta nyní přichází se čtvrtým řadovým albem, nesoucím název "Voices in the Sky". Deska na první pohled zaujme nezvykle temným, nebarevným, přebalem, tolik se lišícím od hravých, pestrobarevných coverů, které zdobily alba kapely v minulosti. Obálka ovšem vystihuje náladu nahrávky poměrně přesně, novinka finské pagan metalové formace je opravdu hodně temná.

Stylově zůstávají Brymir věrni symfonickému melodeathu s epickými refrény, ale nezřídka se pouští také do black metalu, což mimo jiné dokazuje závěrečná výpůjčka od Dark Funeral "Diabolis Interium". Novinka je jakýmsi hybridem mezi melodickým a extrémním metalem, v němž se často střídají zcela protichůdné nálady. Podobně je to i s kvalitou skladeb. Ty bych zařadil do tří kategorií. Do první patří svižné chytlavé kousky s hymnickými refrény, které by se neztratily ani v repertoáru divochů Ensiferum (kapely, kterou Brymir vždy uváděli za svůj velký vzor). Královnou v této kategorii je píseň "Herald of Aegir", která se pro svou extrémní chytlavost zcela vymyká zbytku alba. K dalším melodickým zářezům patří "Landfall", "Seeds of Downfall" a "Borderland", kam kapela propašovala i monolog v ukrajinštině.

Druhou kategorii tvoří skladby, v nichž se střídají melodické a brutální pasáže, které ovšem často sklouzávají do bezmyšlenkovitých mlátiček a to výsledný dojem lehce kazí. Sem bych zařadil kousky "Voices in the Sky", "Forged in War" a "Far from Home". Do třetí kategorie spadají vyloženě nudné kousky, které sázejí především na atmosféričnost. To je případ trojice "Fly with Me", "Rift Between Us" a "All as One".

Z nového alba Brymir zůstane rozpolcený pocit. Na jedné straně přináší výborné skladby, jež je radost poslouchat, na straně druhé nabídne zbytečné, nezajímavé výplně, které zážitek z desky spíše kazí. Také stylová nevyrovnanost nahrávce neprospívá. Jako kdyby se kapela nemohla rozhodnout, zda chce kráčet cestou melodického nebo naopak extrémního metalu, a tak radši zůstala stát někde uprostřed. Otázkou je, co na to řeknou příznivci. Trochu se bojím, že zarytým melodikům nebudou po chuti black metalové a atmosférické pasáže a naopak milovníkům temnější hudby zase nesednou líbivé kousky jako "Herald of Aegir".